Junioři versus senioři (výsledek Paroubkovy války)

Každá předvolební kampaň překvapuje zvýšenou agresivitou a útočným pojetím. Letošní předvolební kampaň však přinesla ještě něco jiného.

Obsahově i lidsky sporným internetovým žánrem herců Issové a Mádla „navštiv bábu“ vyhrotila vztahy mezi „mladými“ a „starými“.

Zbytečně. Skryté napětí tu existovalo nejméně od voleb do krajských samospráv na podzim 2008, kdy drtivá výhra sociálních demokratů prý byla způsobena nebývale vysokou přízní seniorských voličů, kteří tak demonstrovali svůj odpor proti zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví.

Pokud by tehdy toto byl jediný a dominantní důvod výhry sociálních demokratů (což nesdílím), nelze z vyjádření této vůle vinit voliče, ale strany vládní koalice. Ty nebyly schopny jasně a přehledně vysvětlit důvody, které je k tak vážnému rozhodnutí vedly. Volič je suverénní a má právo na vlastní názor.

Nelze se ani divit podrážděné náladě mezi seniory i proto, že neustále slyší cosi o nezbytnosti důchodové reformy. Je opět vinou celé politické scény, že neumí najít společný hlas k tomu, aby (i seniorské části obyvatelstva) vysvětlili, že dramaticky se snižující porodnost a s tím logické stárnutí obyvatelstva je tikající časovanou bombou.

Je proto hanebné, jak Jiří Paroubek bezohledně tato témata zneužil a brutálně znásilnil část společnosti ve prospěch svých politických cílů.

Senioři, kteří (logicky zatvrzele) používají argument, že si „po celý život na důchod spořili“, berou velmi citlivě atmosféru ve společnosti, o které se mylně domnívají, že je namířena proti nim.

Je pravdou, že podstatou průběžného systému zabezpečení v důchodu, je tichá solidarita aktivních (pracujících) s důchodci (již nepracujícími a pobírajícími penzi). V letech, kdy je více aktivních, tento systém funguje bez větších problémů. Je totiž více těch, kteří do systému přispívají, než těch, kteří ze systému čerpají.

Opakovaně je třeba připomenout, že jedním z charakteristických rysů současné společnosti je klesající porodnost a současně soustavné prodlužování průměrné délky života. Zatímco klesající porodnost je jevem negativním, dlouhověkost je jasně pozitivní charakteristikou.

Důsledkem je ovšem zvýšený tlak na sociální a zdravotní výdaje, které musí státní rozpočet řešit.

Především v tomto kontextu je správné, že byly zavedeny regulační zdravotnické poplatky. Jsou výrazem solidarity zdravých s nemocnými.

Je v přímém zájmu seniorů, kteří logicky čerpají nejvíce ze zdravotní péče, aby zdravotnické poplatky fungovaly. Je přece v zájmu seniorů, aby se dostávalo více peněz na léčbu vážných nemocí, z nichž mnohé jsou, bohužel, spojeny se stářím.

Senioři mohou být klidní i co se týká jejich penzí. Žádné z opatření, které přinese nutná penzijní reforma, se nedotkne lidí, kterým je dnes více než 45 let.

Mladí, chcete-li junioři, musí co nejrychleji dostat právo spořit si na vlastní penze. I oni budou, chtě nechtě, jednou seniory a jistě budou chtít vést plnohodnotný život. Součástí penzijní reformy se musí stát také možnost, aby mladí – aktivní měli právo z části svých daní zvýšit životní standard svých rodičů – penzistů.

A tady platí i obrácená rovnice – jak si rodiče své děti vychovají, tak se k nim ony budou chovat ve stáří. A pokud dnes dítě má tři „tatínky“ a o spořádané rodině nic neví, asi mu pak nebude činit příliš velký problém, zbavit se jich v bezejmenném útulku pro seniory.

A dovolte mi zmínit ještě poznámku k oné blahodárné dlouhověkosti. Není lepší reformovat zákoník práce a umožnit i seniorům přijmout na zkrácené úvazky některá zaměstnání či práci, které mohou vykonávat? Jednak si přivydělají, což je pro jejich životní standard dobré, jednak budou v kontaktu s věkově různorodou společností (což je jistě lepší, než aby se „socializovali“ v čekárnách u lékaře), jednak mohou část svých zkušeností předávat dál.

A tak by, namísto zbytečně vyhrocené kampaně juniorů proti seniorům (ve které Mádl a Issová nechtěně naskočili na Paroubkovu letitou politiku rozdělování společnosti), mohlo zaznít serióznější vysvětlení, co se ve společnosti za ta léta změnilo a proč jsou nutné nezbytné změny, které jdou často přímo ve prospěch seniorů samotných.

I senioři si přece pamatují doby, kdy se muselo šetřit a na moc toho nezbývalo. Není nutné je zesměšňovat a povýšenými pokusy o humor jejich roli ve společnosti zlehčovat. Rozdělení společnosti a „mladé“ a „staré“ není výhodné z hlediska volebních výsledků a už vůbec ne z pohledu zdravého vývoje ve společnosti.