Je také české školství v krizi?

Mezinárodní srovnání TIMSS (Trends in Mathematics and Science Studies) prováděné současně v 59 zemích prokázalo, že znalosti žáků základních škol se za posledních 12 let výrazně zhoršily jak v matematice tak v ostatních přírodních vědách.

Asi ani nepřekvapí, že ti, kteří mají žáky ke kvalitním znalostem přivést – učitelé – jsou podle tohoto srovnání ve svém povolání nespokojeni. Vadí jim prý vysoké nároky na jejich práci, nízké platy a ztráta společenské prestiže.

Školství vždy na okraji politického zájmu

Kořeny tohoto stavu navrhuji hledat ve způsobech vedení politiky za posledních dvacet let.

Po revoluci v listopadu 1989 byly všechny další demokratické vlády postaveny před obtížný úkol: rychle a masivně privatizovat a tak pozvednout bídný stav hospodářství, připravit evoluční změnu právního systému a postupně reformovat bezpečnostní síly. Školství zůstávalo nespravedlivě na okraji zájmu.

Ne proto, že by do celého systému vzdělávání plynulo málo finančních prostředků, ale proto, že žádná z významných politických stran nepovažovala za svoji politickou prioritu obsadit ministerstvo školství svými nejlepšími lidmi a schopnými manažery.

Výsledek se musel dostavit: ministři se střídali na svých postech rychleji než v jiných resortech. Každá ministerská změna přinesla diametrálně jinou sadu více či méně revolučních nápadů. Umírněné přístupy obhajující zdravou podstatu českého školství jako východiska k postupným a nezbytným změnám byly překřičeny voláním po módním kopírování (už tehdy selhávajících) vzdělávacích postupech v zahraničí.

Politika nenašla sílu obhájit vše dobré a tradiční z české školy. Metoda práce „pokusem a omylem“ či dokonce „průzkum bojem“ se staly běžným nástrojem v reformě vzdělávacího systému.

Vzdělávání předmětem ideologických mýtů

Vzdělávání je, bohužel, předmětem soustavného pěstování ideologických mýtů. Namísto poctivého přiznání, že získat kvalitní vzdělání není nic samozřejmého a že by se každý vysokoškolský student měl na jeho získání finančně podílet, vede se po léta falešná bitva za „právo na vzdělání zdarma“.
Zcela tak uniká podstata problému: univerzity by mohly být finančně motivovány k poskytování kvalitnějšího vzdělávání, získaly by více prostředků k odměňování nejlepších pedagogů a klienti (studenti) by mohli kontrolovat výkonnost svých učitelů (protože co nic nestojí, za nic nestojí).
Ale zejména: nabídka univerzitního vzdělání se rozšíří a ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání se dostane mnohem více studentů z tzv. sociálně slabých rodin.

Zatímco dnes si může taková rodina stěží dovolit držet na studiích všechny své děti, v systému placení školného to bude naopak: banky nabídnou studentům půjčky a nahradí tak ty finanční zdroje, které se dnes mnohým rodinám nedostávají.

Tento systém je obvyklý v mnohých zemích EU i jinde na světě: univerzitní student je pro banku vysoce bonitním „zbožím“. Jednak zřejmě i po ukončení studia zůstane jejím klientem (se všemi poplatky…), jednak téměř jistě splatí své závazky (jako vysokoškolsky vzdělaný člověk je pravděpodobné, že jeho budoucí příjmy budou dostatečné k vyrovnání závazků).

Odmítání finančních podílů na vzdělávání fakticky znamená bránit dětem z nejslabších rodin v přístupu ke vzdělání.

Nespokojený učitel

Kde začít pracovat na tom, aby učitelé byli méně nespokojeni? U nich samotných!

Své soustavné nářky na ztrátu společenské prestiže by měli orientovat do vlastních řad. Jako v každém jiném povolání se totiž učitelé dělí na dříče, průměrné řemeslníky a lajdáky. Ke škodě učitelského stavu právě lajdáci jsou tvůrci a hlasateli revolučních nálad mezi učiteli.

Stát musí vyjádřit svůj hluboký zájem na tom, aby mladá generace dostala nejlepší vzdělání tím, že navrhne nový systém odměňování učitelů tak, aby ti pracovití byli důstojně odměněni a ti lajdáci, aby odešli někam jinam.

Poctivý popis našich chyb a omylů nám snad může pomoci přemýšlet o návratu k takovému typu vzdělávání, které vrátí našim dětem podstatné znalosti.