Daňoví poplatníci, volte nebo plačte!

Hlavním bodem posledního jednání Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu bylo Řecko. A už by se i dal napsat článek jenom z nadpisů článků politických a ekonomických komentátorů, kteří denně analyzují tamní situaci.

I v Čechách má smysl si jejich závěry neustále opakovat:

1. Řecko (a stejně s ním další státy EU, které se počítají do tzv. „jižní osy“) po celá desetiletí nedbaly o výši svých dluhů veřejných financí. Navíc, Řekové o vlastní ekonomické situaci prokazatelně lhali a falšovali statistické údaje.
2. Vstupem do eurozóny se (nejen) řečtí politikové domnívali, že jsou ostatní členové této skupiny povinni je vždy a za každých okolností – v zájmu stability jednotné měny euro – držet nad vodou. Nakonec, spolu se vznikem eura vešel v platnost kontrolní a bezpečnostní mechanismus zvaný Pakt růstu a stability. Ten stanovoval nepřekročitelné parametry, k jejichž dodržování se členové platící eurem zavázali, a který měl garantovat pevné monetární charakteristiky – nízkou míru inflace a sílu měny navenek.
3. Z Paktu růstu a stability si v historii eura dělali různí členové trhací kalendář. V dobách ekonomických růstů a klidného prostředí to šlo. V době ekonomické krize nemilosrdná pravda vyplula na povrch.
4. Evropský sociální model, nedotknutelná mantra unijních politiků a vysněný cíl socialistických populistů, přivedl mnohé evropské země do obtíží s veřejnými rozpočty. Jenomže se sociálními výhodami to funguje u veřejnosti asi takto: pokud zavedete i drobnou (obvykle i pro praktický život nepotřebnou) sociální výhodu či platbu, je téměř nemožné ji zrušit. Levičáci, odboráři a populisté ji obhajují jako „nároky“, na které mají občané právo. A tak to šlo v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Francii, Maďarsku a Irsku.
5. Je pravdou, že kdyby vlády neplýtvaly penězi daňových poplatníků, měli bychom dnes méně možností říkat, že euro činí slabé slabšími. Jenomže euro bylo zavedeno v nadnárodním prostředí politickým rozhodnutím. Bylo symbolem unifikačního procesu „stále těsnější“ integrace. Nebralo v úvahu hospodářské, sociální a kulturní rozmanitosti svých členů. Nebylo impulsem k přísným fiskálním politikám členských vlád. Na palubě se tančilo, do podpalubí už notně zatékalo.
6. Německo, jako nejsilnější člen eurozóny, vědomo si hrůzné odpovědnosti za historický vývoj Evropy ve 20.století, to vždy nějak „zatáhlo“. Dluhy platilo s větší či menší ochotou tak spolehlivě, že se na jihu Evropy v horkých letních měsících téměř nemusí pracovat a životní úroveň tam nijak neklesá. A tak se pod střechou jednotné měny rozhazovaly peníze oknem. Formou, kterou už kdysi vložil do úst polního kuráta Katze Jaroslav Hašek: „To se nám to, Švejku, hoduje, když nám jiní půjčujou.“
7. Jednou to muselo prasknout. Ekonomická krize, na kterou je možno v cyklickém hospodářství pohlížet jako na očistný jev, který odhaluje jakékoliv plýtvání firem i státu, odkryla nemilosrdně černé díry v hospodaření veřejných rozpočtů. A to tak brutálně, že Řecku již nikdo (soudný) nechce půjčit na splátky jeho dluhů.
8. To ohrožuje stabilitu jednotné měny a proto musí její členové (chtě nechtě) sáhnout do svých kapes. Lépe řečeno do kapes svých daňových poplatníků. A těm se to, oprávněně, nelíbí. Míra nezaměstnanosti je vysoká, tlak na vlastní sociální výdaje národních států je přirozeně velký, a tak ona pověstná košile je bližší než kabát. Před nedávnem nemyslitelné politicky nekorektní otázky „proč to máme zase platit my“ dávají oprávněně na frak mýtu o „evropanství“ jako málem nejvyšší humanitní hodnotě.
9. To, že si Řecko žilo nad poměry, by bylo v podstatě věcí řeckých voličů a jejich vlád. Kdyby mělo vlastní měnu, mohlo by si samostatně rozhodovat o (pro ně) nejlepší cestě z dluhové pasti státních financí. Tuto volbu nemají. Rozhodují o nich jiní. Euroskupina, Evropská komise, Mezinárodní měnový fond, vlády v Berlíně, Paříži a kdoví kde ještě. Euro učinilo slabé členy ještě slabšími. Teď budou odkázáni na nadiktovanou pomoc zvenčí a budou plnit vůli „eurosprávců“.

Český daňový poplatník by z tohoto vývoje měl učinit vlastní zkušenost:

• Vyplatí se zamyslet nad tím, koho to vůbec do poslaneckých lavic volíme. Doporučuji jednoduchou orientační radu: zeptejte se sami sebe, zda byste toho či onoho politika nechali spravovat váš soukromý domácí rozpočet. A pak se rozhodněte!
• Měl by pozorněji dohlížet na to, jak s jeho daněmi nakládá politická reprezentace České republiky. Každý předvolební slib je placen z kapsy daňového poplatníka!
• Ve dne v noci by se měl obávat o své úspory a měl by odpovědnou volbou vzkázat státu a politikům: nešmírujte mi v mých kapsách!
• Proto by měl chtít co nejnižší daně: čím méně peněz odevzdá nehospodárnému státu, tím méně jich stát a politikové se svou byrokracií rozhází a poztrácí.
• Měl by si neustále opakovat: státní výdaj dnes znamená nařízenou daň zítra!
• Bylo by moudré, porozhlédnout se v nejbližších měsících a letech po zemích, kde platí eurem. Pozorněji si všímat, jak jim jde euro k duhu, zda o svých věcech rozhodují doma, či snad už o nich nerozhoduje nějaká „evropská ekonomická vláda“.
• Neměl by důvěřovat nadnárodním institucím. Zpravidla jsou ovládány mocnými státy, které v nich prosazují své národní zájmy. Mohlo by se nám lehce stát, že budeme platit účty za hostinu, které jsme se nikdy nezúčastnili.