Registr vozidel přešel z ministerstva vnitra pod ministerstvo dopravy. Kdybychom uvažovali pragmaticky, nenastal tím žádný důvod k tomu, aby vznikl a zaváděl se nový. Ten starý bude nakonec možná ještě dobrý, aby průšvih neeskaloval.
Jenže politika a na ni navázané kšefty nejenže logiku nemají, ale jsou s ní zásadně vždy v přímém rozporu. Copak nechápete, že ministerstvo dopravy tuto zakázku ještě neexploatovalo? Byla to vítaná příležitost zase za naše peníze něco přeorat k horšímu, aby mohly být na zakázku přiděleny peníze, které v neprůhledném kolotoči veřejných „soutěží“ naplní úplně jiný účel než nějaký funkční elektronický systém.
Pokud se jedná o software, jde o vítaný kanál přidělit peníze diletantům, kteří sice neovládají systémovou analýzu a programování, zato jsou experty v získávání veřejných (tedy našich) peněz. Vzpomeňme na IZIP, Drábkův software pro pracovní úřady, státní maturity nebo Opencard. Z těchto peněz se v mnohém mohlo ulevit pacientům, důchodcům nebo studentům.
Ale podívejme se na to obecně. Příčinou je, že ten státní moloch za naše peníze sám sobě vyhledává práci. On nedopustí, aby se něco usadilo a začalo fungovat. Pokud něco přece začne vyhovovat, okamžitě se na to vrhne smečka inovátorů, kteří tak opodstatňují sami sebe, ale nadto zaměstnávají i další darmožrouty. Nakonec na to přišel už Parkinson.
Ale u nás je za tím i další motivace – ta finanční. Přihrát formou přerozdělování naše peníze ze solidárního systému spřízněným stranám, firmám a osobám. Kdyby se všechno jen vylepšovalo a zdokonalovalo, nebyly by velikášské plány, gigantické zakázky a ohromné náklady. Ubylo by korupce, zato by veřejné služby fungovaly předvídatelným způsobem.
A v úvaze půjdu ještě dál. Nejde jen o zakázky. S reformami je to podobné. Ty vždy znamenají rozvrat nějakého stávajícího systému, který, i kdyby nebyl ideální, má tu zásadní přednost, že se již usadil. Teprve totiž po určité době se spontánně, i když jaksi kauzálně, přestaví množství vazeb k nějaké elementární efektivitě. Reforma vždy znamená šok. Nese s sebou vždy nebezpečí nezamýšlených a nedohlédnutých negativních efektů. K reformám tedy vždy musí být nezvratný závažný důvod, který přesahuje jedno volební období. Nic není škodlivějšího než neustálé reformy reforem. Vynakládají se společenské náklady na změny, které se ani nedostanou do fáze, kdy by mohly začít přinášet ovoce.
Ale platí to i o legislativě. Vezměme si jen neustálé daňové změny. Nejde jen o to, že už se v tom nikdo nevyzná, což je pro občana vždy tragické, ale každá novela znamená nové publikace, nový software, nová školení a nové náklady pro každého, kdo chce dostát svým povinnostem. Tady je „dobrým“ příkladem Kalouskova superhrubá mzda. Někomu se sice může líbit ideový záměr, ale to, že ji chce samotný autor zase rušit, jej usvědčuje z nekoncepčnosti. Ty novely do novel už jsou pro demokracii vražedné.
A nejde jen o daně. Ani třeba trestní zákoník neušel změnám. Z veřejného činitele je úřední osoba, z trestného činu je zločin. Nechci to bagatelizovat, nejde jen o pojmy, ale je nutné mezi občana a právní systém stavět nové a nové bariéry? Už to přerůstá přes hlavu i právníkům. Vrcholem všeho je nový občanský zákoník. Vsadím se, že ještě žádný občan – vč. advokátů - ani netuší, co všechno to pro něj znamená. A to nemluvím o tom, že zákon je plný anachronismů, kdy třeba z nájmu je pacht a z plotu rozhrada. Leč mění se také dědický systém, smluvní vztahy apod., a to způsobem, na který občan není zvyklý. Přitom zvyklosti jsou důležitou právní zásadou.
Demokracie, v níž se běžný občan ani nemůže orientovat, ztrácí svůj obsah. Měli bychom si vzít příklad z americké ústavy, která je dlouhodobým pilířem jejich právního systému. I když i ta je bohužel v dnešním světě pod tlakem těch, kteří chtějí osobní svobody nahradit kontrolou a regulací (viz Obamovo povinné zdravotní pojištění).
A tak mě napadá, že zdrojem všeho zla je parlament. Už Cromwell prohlásil, že »zasedá-li parlament, není si nikdo jist majetkem, ani životem«. Nebyly by všechny výše jmenované legislativní pasti. Nebyly by příspěvky na solární panely. Nebyla by bionafta ani řepková pole. Mohli bychom svítit žárovkami. Ubyla by spousta zákazů. Ale hlavně bychom věděli i bez právníků, co se smí a co se nesmí. Státní agendu by v drtivé většině zvládli karierní úředníci, zodpovědní celým svým majetkem za dodržování zákonů a péči řádného hospodáře.
Každý akt parlamentu je zásahem do vžitých tradic a zaběhlých poměrů. Když se nad tím zamyslíme, tak z velké většiny zásahem škodlivým. A pokud zcela mimořádně ne, tak stejně změnami napravuje své předchozí chyby. Vstup parlamentu do života občanů je skutečně oprávněný jen v takových případech, kdy dochází ke změně režimu, jako naposled v Listopadu. Ale i pak je právní kontinuita důležitá. V ostatních případech bych si dovedl představit demokratický systém, kdy poslanci by měli běžné profese a jejich zasedání by ve zcela mimořádných situacích, tak dvakrát do roka, svolával prezident.
Permanentní parlament znamená permanentní nejistotu a permanentní pokusy na občanech za jejich peníze, avšak vždy proti jejich zájmům. Žádný systém se nemůže usadit způsobem, jakým běžně funguje evoluce, kdy se očekává posun k nové kvalitě. Parlament je výrazem trvalých malých revolucí, zejména po volbách.
Metafora na konec: Kdyby takto postupovala Příroda, tak by se tady místo nás ještě proháněli přinejlepším skuteční dinosauři, nejen ti parlamentní. Před dalším vývojovým stupněm by je někdo novelizoval, takže by se začínalo znovu nanejvýš u prvoků.
