Kdy skončí ten feministický rozvrat našeho školství? Od Buzkové ke Kopicové a od Valdrové po Lencovou se neustále prohlubuje. Poslední aktivity už vypadají na sabotáž.
Ženský aktivismus, který rozvrací osvědčené tradice, už nás všechny stál nejen zbytečně vyhozené miliardy, ale i zjevný pokles vzdělanosti, který je nejvíce vidět na znalostech v matematice a v českém jazyce u novodobých absolventů. Nebezpečný je zejména pokles akcentu na exaktní přírodní vědy ve prospěch měkkých humanitních předmětů. Výjimky sice potvrzují pravidlo, ale nelze nevidět, že jde o ženský přístup.
Studenti to pochopitelně vnímají jako vítanou úlevu, které se už nebudou chtít vzdát. Kecat je přece snazší než vědět. Odbočím, ale začíná se to už neblaze projevovat u mladších lidí v různých oborech. Příkladem může být „ekonom“ Tomáš Sedláček se svou populární knihou „Ekonomie dobra a zla“. Autor se ani netají s tím, že nepočítá, ale „kecá“ a tím nadbíhá úrovni znalostí běžného čtenáře.
Na ministerstvu školství se sice mihnul i „zelený“ Ondřej Liška, ale toho vzhledem k hypertrofované politické korektnosti a přeexponovaných ekonomických zájmech jeho pidistrany není možno považovat za chlapa. Ten problém není v pohlaví, ale ve faktu, že v politice a v návazných neformálních skupinách se neprojevují ženy, které jsou spokojené se svou biologicky danou rolí, ale ženy – aktivistky.
A aktivistky nám tady chtějí přeorat i dobré tradice, které se utvářely po staletí. Některé jejich nápady jsou, když ne na hranici diagnózy, tak projevem nějakého komplexu nebo usvědčuje autorky z nějakých neukojených ambicí. Minule jsem si vzal na mušku znásilňování češtiny genderově korektními, tedy nesexistickými šablonami, jak je prosadila ve školství Jana ´Decarli´ Valdrová. Člověk aby se pomalu styděl a kál za mužský rod, viz zde.
K tomuto článku mě vyprovokovalo to, že další šílená aktivistka Radana Lencová prosadila v některých pilotních školách změnu písma z psacího na tiskací, jehož grafickou formu navrhla. Prý to koresponduje s počítačovou gramotností. Mě velmi popudilo, že uspěla a že už od roku 2008 někdo povolil, že se tato zvrácenost zkoušela. Tady jsou zřejmé i ekonomické zájmy autorky – písmo posílá i na dobírku.
První argument proti tomu je ten, že rukou psané písmo by mělo umožňovat, aby se co nejdelší sekvence textu daly psát jedním tahem bez zvedání ruky z papíru. To má samozřejmě vliv na rychlost záznamu, který je dnes možná důležitější než dříve. Tiskací písmo je tiskacím proto, že se nehodí pro rukopis. Že se to v některých státech částečně vžilo, ještě není pozitivní argument, ale špatný příklad, který není hoden následování.
Krasopis jistě nehraje takovou roli jako kdysi, ale to je zástupný argument. Tady nejde o krasopis, ale o zvládnutí psacího písma. Už ani moje generace pasesátníků a šedesátníků neumí psát tak krasopisně jako naši prarodiče. Přesto si i tak málo výtvarně nadaní lidé, jako jsem třeba já, tuto znalost bez problémů a ke svému prospěchu osvojili. Vždycky mi bylo líto, když jsem viděl, jak psávala moje neteř nebo synovec v Německu stylem rozsypaného čaje.
Čtení a také psaní je základem gramotnosti. Dělat ústupky je hloupé. Pro prvňáčky sice může být písmo trápením, ale bez určitého drilu se žádná znalost neosvojí. A nakonec bez nácviku psaní se neobejde žádná forma písma, takže efekt je sporný. Naopak pro návyky budoucích studentů deskriptivní geometrie nebo třeba budoucích projektantů a architektů je ke škodě, pokud si budou muset grafické dovednosti vštěpovat později. Nehledě na to, že podle odborníků rozvíjí psací písmo komunikaci mozkových hemisfér.
Psací písmo není samoúčelné a má na rozvoj dítěte svůj vliv. Obdobně to platí třeba o spisovném jazyku. Dokonce si myslím, že pokud chceme zachovat českou kreativitu, invenci, flexibilitu a improvizační schopnosti, neměli bychom naši mateřštinu zjednodušovat nebo do ní po genderovsku zavádět cizorodé prvky. O písmu to platí obdobně, i kdyby všichni ostatní se zbláznili. Bylo by to naší komparativní výhodou.
Děsí mě, jaké pravopisné a stylistické chyby se dostanou až do renomovaných médií. Zejména v tisku to je neomluvitelné. Svědčí to o klesající úrovni našeho školství, kde komerční zájmy začaly převažovat nad úrovní absolventů a kvantita nad kvalitou.
Bohužel se naše školství vyvíjí systémem kotrmelců. Vypadá to, že se dělají změny pro změny. Proč? Aby se mohly čerpat z tohoto bohatého zdroje peníze. Příkladem mohou být státní maturity. Kdyby nebyly bývaly zrušeny, nemusely se stát politickým problémem a nástrojem populismu. A nemusely by se zbytečně vyhazovat nesmyslné miliardy. Jenže on je někdo získal...
Vzpomeňme s pietou na internet do škol v režii ČSSD a držme si peněženky. Tuto možnost budeme mít jen u voleb. Nevěřme, že vysoké daně jsou kritériem solidarity. Jak vidno, jsou kritériem míry přerozdělování spřáteleným osobám – právnickým i fyzickým – a také mírou vymýšlení blbostí ke škodě nás všech.
