Už jeho jméno evokovovalo, že je dobrý. Neměl jsem ho možnost poznat osobně, ale jsem přesvědčen, že to byl nejen dobrý hokejista, trenér a později předseda svazu i kronikář tohoto sportu, ale především dobrý chlap.
Tato legenda českého hokeje zemřela v 86 letech. Nevím, jestli má náš hokej větší osobnost. Je spojen s největšími úspěchy české reprezentace.
Jako hráč získal třikrát světový bronz (1955, 1957, 1959). V té době byl jedním z mála útočných obránců. Byl vyhlášen i nejlepším obráncem na MS (1955). V posledních letech jeho reprezentační hráčské kariéry si jej už pamatuji, jako ofenzivní bek doplňoval obrannou dvojici s Tikalem.
Své největší úspěchy ale zaznamenal jako trenér. V době nadvlády sovětského hokeje dokázal získat dokonce dvakrát zlato v Katovicích (1976) a ve Vídni (1977). Dodnes si na tyto úžasné výkony jeho svěřenců pamatuji. Měly tehdy i svůj politický význam.
Na Olympijských hrách v Rakousku vedl stříbrné mužstvo. Na Kanadském poháru (1976) proti profesionálům dokázal mužstvo dovést až do finále s Kanadou, kterou jsme ve skupině, stejně jako SSSR, porazili a pamětníci si jistě vzpomenou na gól Milana Nového. Ve finále jsme pak ve druhém zápase podlehli až v prodloužení.
V letech1978 a1979 dokázal jako trenér vybojovat na mistrovstvích světa ještě dvě stříbra, o rok později jako reprezentační trenér skončil. Pak se věnoval mj. publikační činnosti o historii českého hokeje (Zlatá kniha hokeje, Český hokej, Malá encyklopedie ledního hokeje...).
Od Roku 1994 byl deset let úspěšným předsedou českého hokejového svazu. V této funkci pomohl získat další čtyři zlata na MS (1996, 1999, 2000 a 2001). A aby toho nebylo málo, patřil i ke strůjcům olympijského zlata v Naganu (1998).
Líto mi ho bylo v letech 2003 a 2004. Na první z těchto termínů bylo totiž u nás plánováno MS, podmínkou ovšem bylo dokončení pražské haly. Kvůli problémům kolem pozemků a Sazky bojoval jako neohrožený Don Quijote za splnění původního termínu. Nakonec se mu podařilo dojednat výměnu šampionátu s Finy, abychom o pořádání této události nepřišli, aspoň v roce 2004. To se včetně dostavby haly podařilo s jeho zásadním přispěním. Ovšem na této kauze zřejmě zanechal podstatnou část svého zdraví.
Závěrem své vzpomínky bych chtěl připomenout, že se Karel Gut nikdy nenechal zlanařit do KSČ. Dovedu si představit, jak těžké to v jeho exponované situaci muselo být. Přesto občas probleskly pomluvy, jimž jsem ovšem nikdy nevěřil. Nemám důvod pochybovat, že pan Gut byl čestným člověkem, který zasvětil svůj život sportu a úspěchu Československa a později České republiky.
Pro mě to byl příkladný vlastenec a rytíř sportu, jakých jsme mnoho neměli. Je mi líto, že už nebude mezi námi, i když český hokej bude stále provázet. Dožil se úctyhodného věku a svůj život naplnil.
Rytíři sportu odcházejí. Nedávno zemřel fotbalista Eusebio, jehož oplakávají zase Portugalci. Pro nás je podobnou ikonou Karel Gut. Obě tyto osobnosti patřily ještě do časů, kdy peníze nebyly ve sportu tím hlavním. Čest jejich památce.
