Václav Klaus není Jan Hus ani Thatcherová. Jelikož není fanatik

Je to pragmatik, který se nedal „upálit“ na protest proti Lisabonské smlouvě. Kdyby Česko mělo Falklandy, nevím, jestli by vedl válku. Nemyslím si, že by se zachoval heroičtěji než třeba Beneš. Na druhé straně jsou mu cizí vazalské výkřiky typu „humanitárního bombardování“.

Jeho rétorika, jak dokázal třeba při hodnocení současné stávky, je často ostřejší, zkratkovitější a silnější než jeho praktické činy. Vzpomeňme, jak kdysi Lux za něj vyjednával ohledně hrozící stávky. Ale nevyčítal bych mu to, on „střílí před zajíce“ a přitom nezapomíná na zdravý rozum. V „nejlepším z možných světů“ jedná prostě prakticky.

A tak i my máme „nejlepšího možného“ prezidenta. A neříkám to z nějaké osobní náklonnosti. Václav Klaus je úplně jiným člověkem než já. On se jeví jako jako organizátor a pragmatik, který má vše promyšlené, já jsem impulzivní a často jednám intuitivně. On se jeví pořádkumilovně, já jsem v tomto smyslu bohém. On je pilný jako včelička, já se jako lev vrhám za soustem, jen když je to nutné. On vypadá, že byl přičinlivým a zodpovědným studentem, já jsem byl provokatérem a postrachem učitelů. On miluje jazz, já tvrdý rock.

Proto je normální, že s ním nemám úplně totožné názory na všechno. Mohl bych dokumentovat, že jsem ho kritizoval nejen kvůli nedotažení jeho odporu při ratifikaci Lisabonské smlouvy, ale i kvůli nedostatečné podpoře Svobodným, kvůli nepřiměřené pozornosti, jakou věnoval návštěvě papeže, kvůli znásilňování Ústavy k zamýšleným předčasným volbám, kvůli nedostatečné distanci od Paroubka nebo kvůli tendenci upřednostňovat velké strany se směřováním k bipolárnímu systému. Také jako liberálnější člověk měně toužím po „silné vládě“ a méně vzývám ideologická schemata.

Takže osobní sympatie ani náklonnost nehraje žádnou roli v tom, že dokážu ocenit nejen jeho inteligenci, ale především zdravý rozum a schopnost vidět kousek dál než drtivá většina politiků, a to nejen u nás. Nedá se nic dělat, můžeme být v tomto světě průměrnosti a rostoucího fanatismu hrdí, že máme v čele státu osobnost, která nepodléhá módním omylům a dobovým excesům.

Václav Klaus je nezastupitelnou osobností, která se mezi politiky vymezuje proti politické korektnosti i tzv. antidiskriminaci. Nesčetněkrát to doložil argumenty. Principiálně odmítá tzv. princip předběžné opatrnosti, který považuje za zhoubný názor manipulátorů. Totéž samozřejmě platí o alarmismu spojeném s tzv.globálním oteplováním, zejména o nedokázané a nedokazatelné doktríně, že má být způsobeno člověkem. Často poukazuje na podstatu „boje s terorismem“ a varuje před mediokracií. Vysmál se také okurkové psychóze.

Zhusta kritizuje „pýchu rozumu“ různých utopistů, věrozvěstů a sociálních inženýrů; uvedu zvlášť zdařilou citaci: „Zastánci této zhoubné doktríny odmítají brát v úvahu standardní analýzu nákladů a výnosů (cost-benefit analysis), odmítají jemnost a složitost intertemporálního rozhodování o solidaritě s budoucími generacemi či o jejich diskriminaci, odmítají uznat váhu a význam času v lidském rozhodování, což my ekonomové zařazujeme do rubriky s názvem „diskontování budoucnosti“, odmítají elementární pravděpodobnostní pohled na nedeterministicky se chovající složité systémy jakým je i klima, odmítají brát v úvahu obrovskou sílu lidské adaptability a zejména nepředstavitelný rozmach technického pokroku (nebude-li diktátem těchto lidí v budoucnu zastaven). Ve své „pýše rozumu“ tito lidé nedoceňují míru naší, a už vůbec ne své neznalosti zákonitostí chování takovýchto složitých systémů. Přesto prosazují opatření, která znamenají radikální omezení lidské svobody a prosperity.“

Také v posledním novoročním projevu se Václav Klaus distancoval od velikášských vizí a od utopií všeho druhu. Novodobé Mesiáše nasměroval do světa scifi, kde je možno blouznit, aniž by bylo nutno skládat účty. Elegantně a s nadhledem se tak vyslovil k oteplovačům, environmentalistům, integrátorům a jiným fanatickým horlivcům. Odhalil podstatu celého toho cirkusu, která spočívá v tom, že cílí až za horizont odpovědnosti. Jde jen o to, oblbnout lidi vznešenými hesly a bez ohledu na jejich prospěšnost v přítomnosti fantazírovat o budoucím efektu. Pohříchu v tak daleké budoucnosti, k níž už nesahá skládání účtů těchto postmoderních mudrlantů.

Václav Klaus vrací politiku na zem. Nabádá, aby ta byla vyplněna přítomným obsahem. Nemůžeme přece zavazovat budoucí generace, aby akceptovaly naše dnešní vize. Naše odpovědnost spočívá v tom, předávat jim starostlivě přítomnost den po dni při respektování nadčasových hodnot, jako jsou mezigenerační úcta, vzájemný respekt, usilovnost a prosté lidské porozumění. Osobní odpovědnost každého z nás považuje Václav Klaus za nejzaručenější recept na krizi.

Na závěr jsem si nechal, že Václav Klaus se nestydí, že zůstal hrdým Čechem i v dnešní době vzývající globalizaci a kosmopolitismus. Nikdy nepodlehl epidemii malosti, kterou šíří většina politiků. Nikdy nechtěl zpupně zachraňovat svět, třeba válkami.

Václavu Klausovi lze s klidným svědomím popřát mnoho zdraví, aby ještě dlouhá léta obohacoval – nejen domácí – politiku.