Po odročení rozhodnutí o Lisabonské smlouvě mělo nastat ticho tak děsivé, že by hrozilo ohlušit všechny, co by mohli naslouchat. A v něm defilují hrozivé postavy národních buditelů, mučedníků a zakladatelů státu.
Opravdu mám nutkavý pocit, že by se měl na chvíli zastavit svět. Abychom si uvědomili ten uzlový a neopakovatelný okamžik, kdy se lámou dějiny. A když se něco zlomí, ani stádem koní nevrátíš. Jak už to u osudových okamžiků bývá. Uneseme tu fatální odpovědnost před potomky? Je momentálně něco důležitějšího?
Možná jsme měli všichni vyjít do ulic. Demonstruje se za větší ptákoviny. Místo toho vládne mediálnímu prostoru kariérista Rath a zoufalkyně Zubová se svými žabomyšími tématy. Dokonce je podstatné, že jedna modelka má celulitidu (Hanychová) a druhá se chystá na další plastiky (Mašlíková). A Sparta zase prohrála. Aspoň že to.
Jeden blogger se mi naivisticky vysmívá, že není s touto starostí, kterou nazývá medicínskými termíny, jednoduché žít. Má pravdu. Jednoduchá je cesta do pekel a blahoslavení jsou chudí duchem, jimž žádné osudové obavy nepřijdou na mysl. Bylo by osvobozující nemyslet na zradu. Bojím se, bojím. Ti rozumnější vědí, proč.
Bojím se i kvůli prohlášení ústavní soudkyně Elišky Wagnerové: „Posuzováním Lisabonské smlouvy, které na nás bylo přeneseno, můžeme teoreticky ovlivňovat celou evropskou politiku. To je jistě velmi těžký úkol a pod tou tíží ramena téměř klesají..." Ježišmarjá, mi zase klesá čelist z toho, že se někdo zabývá odpovědností před Evropou, když má řešit samotnou postatu české státnosti a historickou odpovědnost za uchování českého státu potomkům. Řešíme tady ještě vůbec českou Ústavu a nadčasové hodnoty, nebo politické zadání vyvolané momentálním eurobyroktatickým politickým tlakem?
Jestli chce Ústavní soud spáchat harakiri, nepopřeje sluchu argumentaci prezidenta Klause. Nastanou chvíle temna, kdy už na jejich názor nebude napříště nikdo čekat. Navíc tak napjatě, jako v této chvíli já. Naděje umírá poslední, jakkoliv je malinká.
