Náš rozpočet je opravdu děsivý. Závěrečný účet bude ještě horší. Ale to není jediný důvod, proč se přibližuje hotový armagedon. A obávám se, že nejen finanční.
Projděme si důvody:
1) Krize jako výraz nerovnováhy
Ve světě je nerovnováha mezi spotřebou a výkonností. Tato nerovnováha v obecné rovině se dá nazvat i neekonomickým (nejen neekologickým) mrháním, tedy až rozežraností části populace. Vyrábí se vlastně už s výhledem na šrotování. Nejlépe to ilustrují elektronické výrobky a software, vč. stále nových formátů datových, zvukových i obrazových nosičů. Cílem je obnova a zase obnova, stůj co stůj.
Tato nerovnováha má i oborový charakter. Zatímco se zdálo, že ve finančnictví stromy porostou do nebe, na normální výrobě se bez státních zakázek ani nedá téměř vydělat. A bez náboru novodobých zahraničních otroků by se třeba stavebnictví zastavilo. Vzniká pak obrovská nerovnováha nejen v příjmech a spotřebě v různých sektorech ekonomiky, ale i v zásluhovosti.
Tento trend už překročil oborový rámec a začíná se projevovat v mezistátním měřítku. Firmy se sice chovají ekonomicky, a tak převádějí výrobu do zemí s levnou pracovní silou, ale pro dosud vyspělé státy to je likvidační. Žádný stát se neuživí službami pro vlastní obyvatelstvo. Na vztahu Číny k USA i evropským státům je vidět, jak je tento trend vražedný. Jako bychom si v honbě za ziskem podřezávali větev, na níž sedíme. Jenže ten zisk je pohříchu privátní, bez hranic státních i morálních.
Krize má tedy charakter strukturální. Svůj názor, že zdaleka není za námi, jsem vyslovil už v květnu: http://streit.blog.idnes.cz/c/83812/Pitomci-uz-vesti-konec-krize.html. V září jsem avizoval, že nás naopak to nejhorší ještě čeká: http://streit.blog.idnes.cz/c/100611/Desiva-krize-teprve-pomalu-prichazi.html.
2) Kamufláž místo trestu
Viníci krize neztratili ničeho, naopak znovu bohatnou. Jak je to možné? Finanční sektor, který byl sanován dílem z našich daní a dílem na dluh, byl nakonec přeplacen natolik, že jejich akcionáři díky tomu nepřišli na účet nás všech na buben. A po roce od vypuknutí krize se opět řeší problém nemravných odměn a bonusů vedení bank. Jako by si z nás dělali legraci. Teď si ještě připisují zásluhy za „vyvedení z krize", místo aby mnozí zpytovali svědomí ve vězení.
Nebyl jsem pro to, aby státy nechaly banky popadat. To by také dopadlo na nevinné a rozvrátilo státní finance. Ale za sanaci měl přijít trest pro akcionáře a jimi najaté vedení. Státy za vložené peníze měly převzít akcie nebo majetkovou podstatu, tu posléze očištěnou prodat, aby ztráty byly co nejmenší a aby se dluh jen nepřikryl.
Místo toho státy natiskly stovky miliard, aby je mohly rozdat akcionářům a manažerům bank a automobilek. Mnohé banky už zase vykazují falešnou prosperitu, automobilky s finančním polštářem se chystají dále na východ (viz můj dubnový článek http://streit.blog.idnes.cz/c/80246/Vzhuru-do-Ciny-se-srotovnym-v-kapse.html). Někdo tu hostinu zaplacenou nekrytými penězi bude muset nakonec vyrovnat.
3) Viníky nejen banky, ale i ratingové agentury
O ratingových agenturách je třeba se zmínit zvlášť. Tady neměl zůstat kámen na kameni. Tyto nástroje, které mají avizovat rizikovost konzumentů investic a úvěrů, zcela selhaly. Nejvyšší hodnocení dostávaly do poslední chvíle právě ty nejchrobalivější subjekty. Přitom podle jejich ohodnocení se nastavují parametry finančních operací. A nevím nic o tom, že by někdo za tak katastrofální selhání nesl aspoň majetkovou odpovědnost.
Naopak. Tyto agentury dnes rozhodují o celých státech. Jen jejich ohodnocení rozhodne o tom, zda se třeba Španělsko nebo Řecko propadnou do dluhové pasti. Horší rating zdraží obsluhu schodků jejich rozpočtů a tak paradoxně situaci každého dlužníka ještě zhorší. Představte si, že tyto nedůvěryhodné instituce s vlastními zájmy rozhodují de facto o bankrotech celých států!
4) Náš deficitní strašák
To, co jsem napsal o odstavec výše, samozřejmě hrozí i České republice. Až by se situace u nás řešila pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu, tak dnešní tak zvaný „úsporný balíček" by byl procházkou růžovým sadem.
O tom, jak situace realisticky vypadá, se nebudu rozepisovat, protože jsem tak učinil třeba zde: http://streit.blog.idnes.cz/c/111509/Dej-pokoj-ja-uz-jsem-prispel-state.html
5) Česká národní banka nahrává bankám na úkor občanů
Budu aktuální: Dnes ČNB snížila klíčovou repo sazbu na 1%. Kromě devizových konsekvencí to znamená, že jde především o pomoc bankám na úkor vkladatelů. Snad to částečně pomůže velkým vývozcům, ale ostatním podnikatelům nikoliv, protože úvěry jim to nezlevní. Všechno to zaplatí vkladatelé, kteří budou nuceni ponechávat své peníze v bankách téměř zadarmo, přičemž banky už teď mají obří marži. Zdražení zahraničních dovolených je jen takový folklórní důsledek.
Takový postup ČNB vidím jako nástroj, který má z občanů vyždímat co se dá, než to praskne. Samozřejmě, že všechno spěje k tomu, že bude nutno nerovnováhu zaplatit zvýšenou inflací. Čím déle to bude trvat, tím bude náraz horší a o to více se dnešní úspory znehodnotí.
6) Evropská unie a globální oteplování
Poslední dva argumenty pojednám naráz, protože mají hodně společného.
Začnu tím, že denně posíláme do EU kolem sta miliónů korun! Když čteme, kolik že EU přispěla na nějakou konkrétní akci, tak už se nepíše, že musíme z našich daní nebo na náš dluh tam nejdříve peníze poslat, abychom je pak pracně dolovali přes různé parazity nazpět. Snad každý člověk pochopí, že je zcela zbytečné, aby dotaci pro čističku ve Zlámané Lhotě měla v rukou EU. Kromě navázaného klientelismu je prostě další stupeň neefektivní, i kdyby tam pracovali andělé.
Další žrout peněz je oteplovací hysterie. Dnes je zcela zřejmé, že s přírodním trendem nehneme ani o stupeň, zato se promrhá spousta peněz na kolikrát protismyslná opatření jako je bionafta, zákaz žárovek, podpora fotovolvatické energetiky nebo blokace jaderných elektráren. Všechno to je jen humbuk, na kterém vyvolení zbohatnou. A podnebí si poběží po svém.
Na závěr je třeba připomenout, jak byrokratický, nepružný a neakceschopný moloch ta EU je. Regulace a sociálmí inženýrství, v němž se EU místo toho vyžívá, nás nespasí. Nakonec už jsme si to v socialismu vyzkoušeli.
Přes veškerou snahu vše regulovat a dekretovat, je svět nyní velmi nestabilní. Ani ta krize se nenechá ošálit a čeká, aby se posílená k nám oknem vrátila.
