Každý protektorát legalizují domácí vlastizrádci. Neznamená to však nikdy legitimitu předání suverenity a svrchovanosti.
Jak jsem již napsal zde, soudkyně Ústavního soudu Wagnerová prohlásila: „Posuzováním Lisabonské smlouvy, které na nás bylo přeneseno, můžeme teoreticky ovlivňovat celou evropskou politiku. To je jistě velmi těžký úkol a pod tou tíží ramena téměř klesají..." Už jsem kritizoval, že si dělá hlavu se zájmy subjektu, který ji do funkce nedelegoval (Evropa), místo aby konala, jak ji přísluší v zájmu České republiky. Po tomto vyjádření jsem ji považoval za podjatou.
Po konzultaci s právníkem on dospěl k závěru, že takové vyjádření soudce jej zbavuje způsobilosti rozhodovat, když se veřejně svěřuje se svými obavami z následků svého rozhodnutí, nadto týká-li se nikoliv účastníka řízení. Ale paní Wagnerová mohla před vyhlášením rozsudku klidně spát, jistě věděla, že rozhodne tak, aby se její obavy - co na to řekne „Evropa" - nenaplnily.
Tomu se říká ztráta osobní integrity, psychická labilita, neschopnost unést svěřenou odpovědnost nebo lapidárně „předposranost". Na druhé straně se je třeba vžít do psychózy, kterou domácí i „evropští" eurofanatici vyvolali. Nemá to daleko k atmosféře, v níž se rodí soudce Lynch. Za krk teď ovšem visí Česká republika.
Havel tak dovršuje úlohu největšího škůdce polistopadového vývoje (o níž jsem na svém blogu v 5 pokračováních psal), protože na Ústavním soudu stále sedí jím jmenovaní soudci. Takže reliktem jeho působnosti je i soudkyně Wagnerová. Jmenoval tam lidi, kteří místo pozitivistického práva „co je psáno, to je dáno" hledají jakési „duchy zákonů", kterým se teď začalo říkat „materiální jádro". O tom, co to je, však už rozhodují jen ti osvícení podle momentálního voluntarismu či konjunkturalismu.
Vede to k zaplevelování a rozvolňování pojmů, jak byly chápány historicky odjakživa. Uvědomme si, že právo není žádnou exaktní vědou jako třeba matematika, aby výpočet jednoznačně dokázal něčí pravdu. Tady se mohou sejít dvě soudní kapacity s protichůdnými názory a nikdy se v reálném čase neukáže pravda. Až historie mnohokrát odsoudí vítězná rozhodnutí. Proto je velmi nebezpečné dávat pojmům nový význam, zvláště jde-li o tak zásadní pojmy jako jsou svrchovanost a suverenita.
Česká ústava se hned v preambuli obrací až ke státnosti zemí Koruny české, nejen tedy na tradice československé (viz zde). Vyplývá z toho, že tady existuje cosi trvalého, co přežilo doby temna, války i třeba RVHP. U té bych se zastavil, protože ani Sovětský svaz nás nikdy neanektoval a neodvážil se formálně sáhnout na naši svrchovanost a suverenitu. V žádné právní normě nebylo napsáno, že se musíme jako stát podřídit externímu rozhodování. Jinak by nebylo třeba tanků v roce 1968. A nezapomeňme, že i tehdy byli domácí politici, kteří všechny pro naši státnost nedůstojné či tragické kroky nelegitimně legalizovali.
Nejsem pověrčivý, ale ty osmičky v letopočtu by nás už měly varovat. Stávající pokus o evropskou centralizaci už opravdu překračuje jařmo, známé z nedávné historie jako „socialistický tábor". Ať mi euroidealisté nenadávají, nehodnotím zde totiž kvalitu, leč těsnost toho chomoutu. I tehdy by komunisté mohli operovat, že jsme si tehdejší cestu zvolili legálně. A to je společné dnešní situaci, kdy se politici-konjunkturalisté za nás vzdávají něčeho, co jim nepatří, a část zpracované a pomýlené společnosti s tím souhlasí.
Jako argument Ústavního soudu zaznělo, že integrace a delegace určitých pravomocí je známa například z Olympijského hnutí. Daly by se jmenovat i další instituce, kde jsme jako svrchovaný a suverénní stát vstoupili, což platí i pro OSN. Ale nejsem si vědom, že by v kterémkoliv tomto uskupení neplatila zásada, že státy mají rovný hlas. Ani žádná mezinárodní instituce dosud nezavazuje parlamenty členských zemí i pod tíhou sankcí. A předání zahraniční politiky výhradně do EU se striktním závazkem respektování této politiky je přímým útokem na atributy státnosti.
Ústavní soud o tak zásadní a závažné věci rozhodl velice lehkomyslně. Vypadá to, že jednání bylo jen sehraným divadelním kusem, když k argumentaci protistran nechtěl nic dalšího slyšet ani veřejně projednávat. V našem soudnictví je běžné, že kauza ukradené slepice se může táhnout bezvýsledně několik let. S českou státností byl Ústavní soud hotov během pár hodin.
Musíme tak spoléhat na to, že německý ústavní soud se tak lehce opít rohlíkem nedá. Je zajímavé, jak nás EU nutila ke spěchu známou metodou, že patříme mezi poslední odpadlíky, ale Němci samotní si chrání aspoň demokratický průběh.
Není možné nikdy boj za Českou republiku vzdát. Jde jen o to, jestli budeme my nebo naši potomci nuceni znovu prožít národně-osvobozenecký boj. Jde o to, jestli dopustíme, aby se otevřely dveře opravdovému extrémismu.
