Prezidentovu novoročnímu projevu se nedá nic vytknout. Leda to, že se mu nedá nic vytknout. Nikoho nenadzvedl ze židle, nikoho nevyburcoval, popudit mohl akorát tak lékaře, ale ani ty přímo do nátlakových skupin nezařadil.
Oproti loňskému obsažnému projevu zaujal prezident Klaus konformní a téměř obecně přijatelnou pózu. Asi pod dojmem úmrtí Václava Havla, jemuž vzdal „povinný“ hold, si zahrál na otupovače hran. Tato role Klausovi nesvědčí a jako by předznamenávala tón, kterým se zaklínají jeho nástupci, chlubící se představou prezidenta jako amorfního svorníku (Fischer, P. Sobotka, Švejnar i další atrapy). Václava Klause by to však mělo být nedůstojné.
Málokoho mohlo pohoršit, že vyzvedl píli, pracovitost i nadání. Kritika zadlužování státu také musela padnout na úrodnou půdu. Zároveň poukázal na stabilitu země s narážkou na problémy jinde: státní bankroty, rozvrat bank, ničivé demonstrace, imigrační důsledky.
Snad jen obhajoba reforem mohla někomu vyznít jako utahování opasků těch, kteří jej už beztak mají na poslední dírce. Tady bych čekal hlubší zamyšlení nad formou, obsahem i smyslem „reforem“, které ve vládní podobě jsou zmatené, nekoncepční, sporné a bez společenské akceptace.
Projev mi tedy připadal povrchní. Ale nejvíce mě zaskočila slova prezidenta, že nerealistická očekávání se nenaplnila. Týkalo se to jak hospodářského vývoje, tak našeho členství v Evropské unii. Formulace mě překvapila, protože nejsem sám, kdo žádná optimistická očekávání neměl, a to jak s ohledem na krizi, tak i s ohledem na EU. Alespoň ve druhém aspektu je určitě neměl ani prezident.
A tady jsme u kořene věci. Prezident na to opatrně upozornil, když avizoval pesimistická očekávání pro letošní rok. Opatrnost však není na místě. Čelíme největší dluhové krizi, jaká kdy v Evropě nastala. A zároveň čelíme bezprecedentnímu útoku na samu existenci České republiky jako suverénního státu. Někdo to sice může zlomyslně vítat, ale Merkelová nebo Sarkozy už mají – a dále si osobují! – na náš život českého občana vliv, jaký žádný politik pod kontrolou českého voliče nikdy nedosáhne.
Jsme na hraně. Stát se může cokoliv. A v takové situaci bych čekal od prezidenta jasné motivační poselství. Třeba „mobilisaci“. Ale i toho termínu bylo stejně jako slova „reformy“ už zneužito. Ano, byla řeč o potřebě jakési společenské svornosti, ale postrádal jsem směr, kam by se měla především napřít. Chyběl mi motivační náboj. A znovu poukazuji na vážnost a osudovost situace. Vím, že někteří čekají na Klausův návrat do aktivní stranické politiky po ukončení jeho nynějšího mandátu. Ale není na co čekat, je pět minut po dvanácté a tak by měla jít diplomacie a korektní kulatá slovíčka stranou.
S tím až tragikomicky koliduje, jakými hovadinami se politici za naše peníze zabývají. Doma to jsou nejrůznější registry, aby byl občan pod co největší kontrolou. Legrace končí, když se tento trend týká nejen přestupků, ale už i zdravotnické dokumentace. V EU to však už nabylo podoby absurdní frašky. Všichni jsme si mohli přečíst o „výzkumu“ za bůhví kolik miliónů, že větry skotu způsobují, že rajská omáčka je mezi našimi národními jídly tou nejméně ekologickou. Podobné eurokraviny jsme už zažili a zaplatili.
Prezident Klaus ve svém projevu volal také po osobnostech v politice. Sám tentokrát uvízl trochu v rajské omáčce. Podobnou by klidně mohl navařit i jeho předchůdce Havel nebo následovník v podobě beztvarého kladeče věnců. A my potřebujeme státníka jako řemen, který ve funkci prezidenta dokáže korigovat alibistický vládní kolektivismus, i po Klausovi.
PS Příznačné je, že slovo státník vyjadřuje, že zdrojem i cílem jeho moci i poslání je stát. Stát, ne žádná unie nebo superstát.
