Sociální stát je zvrácený. Stejně jako zvrhlá forma kapitalismu

Obě zdánlivě soupeřící ideologie jdou ruku v ruce. Dokonce se vzájemně podmiňují. Politici v čele států i nadnárodních institucí prakticky zabili kapitalismus volné soutěže. Jakmile začali se zištnými úmysly prznit (nejen) hospodářskou svobodu, vznikla místo poctivého kapitalismu účelová mesaliance nenažraných politiků s přežranými finančníky a oligarchy.

Zvrhlost sociálního státu jsem si uvědomil, když se v médiích začaly množit články, kterak přicházejí Češi na chuť dobročinnosti, kterak se začínáme učit charitě a jak v tomto směru doháníme „vyspělý“ svět. No není to zvrácené, ve třetím miléniu zvláště? Copak je možné, pokud chceme vůbec hovořit o vyspělé civilizaci, aby společnost systémově spoléhala na berličky filantropie? Berličky vždy avizují zdravotní újmu – chorobu takové společnosti.

Vždyť je to nedůstojné. Mecenáši se s šeky v rukou naparují na charitativních akcích, které pojímají jako sebeprezentaci a reklamu. Vznikl celý průmysl zneužívání darů, a to i těch drobných a od srdce. Přitom jde o peníze, které chybějí jen proto, že společnost nefunguje trochu spravedlivě.

Nejpatrnější to je, když srovnáme přístup státu k postiženým, kteří opravdu k důstojnému životu potřebují pomoc, s rozhazováním peněz přes předražené a mnohdy i nesmyslné veřejné zakázky nebo prostřednictvím kontraproduktivních dotací. Tyto zdroje končí u těch nejbohatších. Podmínkou je, že „tančí“ s politiky.

Kde se rozplynul technický pokrok a rostoucí produktivita práce? Jak je možné, že jsou celé státy zadlužené tak, že ještě vnukové dnešní produktivní generace budou splácet stále rostoucí dluhy? V čem je podstata toho problému? Musíme si uvědomit, že kde existují dluhy, existují i  pohledávky a věřitelé. Jak je možné, že politici „musí“ voliče uplácet, aby mohli slibovat důstojný život? Jak je možné, že se bohatství koncentruje u stále menšího počtu subjektů?

Nerozevřely se nůžky mezi dlužníky a věřiteli, mezi chudými a bohatými a mezi malými a velkými příliš? Nediktuje tady někdo ekonomická pravidla deformovaným způsobem? Neoddělilo se bohatství od své produktivní funkce? Nevládne jen právo silnějšího a pravidlo, že čert se vydělá vždy na větší hromadu? Nenabyly spekulace a přístup ke zdrojům přemrštěného vrchu nad původním smyslem podnikání? Vše to posiluje klientelistické vazby mezi politiky a byrokraty na jedné straně a oligarchy na straně druhé. V tomto perverzním systému „společenský užitek utek´“.

Jak jsou hloupí všichni, kteří hltají žebříčky vydavatelství Forbes o dolarových multimiliardářích! Možná to berou jako telenovelu. Opíjejí se bulvárem. Ale jestli mají pocit, že čelné postavy tohoto dojáku se dobraly svého postavení svými schopnostmi, pracovitostí a užitnou hodnotou svých produktů, jsou na omylu.

Jenže tento systém zákonitě začal narážet na své limity. Bohatí (státy, korporace i jednotlivci) odsáli ze zbytku světa tolik bohatství, že těm chudým už nezbývá dost na to, aby svou poptávkou a platební kázní udržovali prosperitu těch nejbohatších. Dvě procenta lidí totiž vlastní přes polovinu světového bohatství...

Toto téma jsem podrobněji rozebral v článku: „Nejbohatší jsou příliš bohatí, aby zbytek udržel jejich bohatství“.

Takže sociální stát není žádnou levicovou alternativou, nýbrž je produktem této pseudokapitalistické struktury. Oni nechtějí tento pasystém reformovat. Naopak, dnešní socialisté mají zájem „vyrobit“ co nejvíce opravdu chudých, jak říkají potřebných, u nichž cítí voličskou podporu. Nejde jim tedy o to dosáhnout, aby každý člověk, který se v produktivním věku nevyhýbá práci, se spravedlivě podílel na technologickém pokroku a světovém bohatství, ale jen o to, aby co nejvíce lidí udržoval na hranici sociální závislosti.

Pak na tomto přerozdělování, od střední třídy k těm nejchudším, na němž parazitují dnešní socialisté, stojí celý ten glorifikovaný sociální stát. Uvědomme si, že i vyšší zdanění osob s příjmem nad sto tisíc korun měsíčně, se týká pouze střední třídy, ale žádných boháčů. Takto by měli vydělávat všichni s výjimkou příživníků, pokud by ekonomika nepreferovala nastavením mezd a cen (o rozkrádání, privatizačních podvodech a dotacích nemluvě) právě ty nejbohatší a často nejméně užitečné.

Myslíte, že třeba Bakala zbohatl poctivou prací nebo mimořádnými schopnostmi? Kde by byl Kellner, kdyby mu Kočárník nepřihrál Českou pojišťovnu? A kde by byl Babiš bez celého nesmyslného ekobyznysu? Každý z těchto oligarchů-zbohatlíků pak generuje – byť zprostředkovaně - tisíce chudáků.

A na té odvrácené straně se pak stírá rozdíl mezi těmi, co pomoc skutečně potřebují a příživníky. V socialistické optice se stírá i rozdíl mezi flákači a těmi, které na pokraj bídy uvrhnul nespravedlivý a demotivační systém, nahrávající pouze šíbrům.