To, co předvedl Cyril Svoboda, je něco tak neskutečně zvráceného, chamtivého, licoměrného a podlého, že zůstává rozum stát. Otázkou je, jak taková morální troska mohla být celých dvacet let v naší politice. Doufám, že ztratil nadobro kredit pro jakoukoliv účast v diplomacii.
Dějství první
Případ má prapůvod na počátku devadesátých let, kdy byl Cyril Svoboda vládním legislativcem (mj. poradcem pro problematiku restitucí) s praxí notáře. Jako melouch „pomáhal" osmdesátileté Marii Kaprálkové s restitucí rozsáhlého rodinného majetku. Svoboda si nechal za vyřízení „zaplatit" závětí restituentky z r. 1992, čímž obešel daň z příjmu a vlastně i otázku, zda se nemohlo při jeho funkcích jednat spíše o úplatek. S rukou psanou závětí, která mu odkazovala činžovní dům v Praze, čekal na její smrt.
Dějství druhé
Po smrti zůstavitelky v roce 2005 se Cyril Svoboda přihlásil o dědictví onoho činžovního domu. Jenže se přepočítal. Zůstavitelka si to rok před smrtí rozmyslela a veškerý nemovitý majetek, aniž pravděpodobně Svobodu informovala, odkázala charitám (jako Domovu svaté rodiny a Jedličkovu ústavu). Na Svobodu pak v nové závěti velkoryse pamatovala jedním miliónem korun. Za konflikt zájmů státního ouřady až až.
Katolík Cyril Svoboda je však neskromný a chce Domovu svaté rodiny dům nekřesťansky vyfouknout u soudu. Nezastaví se ani před tím, že jde o konflikt s charitativními a církevními organizacemi a podává žalobu. Pokud by uspěl a pozdější závěť by zvrátil, připravil by i další charitativní organizace o dědictví, které by tak s výjimkou inkriminovaného činžáku získal stát (tzv. odúmrť při absenci dědiců). V rámci toho se neštítil pošpinit památku zemřelé argumentací, že jeho dobrodinkyně mohla trpět v době sepsání nové závěti duševní chorobou, což svědkové popírají.
Dějství třetí
Svoboda ukazuje, že jeho lačnost po majetku se nezastaví před ničím – před památkou zesnulé ani před házením špíny na ostatní. U soudu obvinil manžele Aloise a Boženu Kopeckých, že donutili Marii Kaprálkovou v roce 2004 ke změně závěti tak, že místo jemu odkázala většinu majetku církevní charitě. Kopečtí jsou téměř devadesátiletí mezinárodně uznávaní pediatři a vzdálení příbuzní Kaprálkové, kteří se o ni dvanáct let starali. Když začátkem června 2008 soudkyně Svobodovi vytkla nedostatečná skutková tvrzení a uložila mu žalobu doplnit, konkretizoval nátlak jako „bezprávnou výhrůžku", kvůli níž Kaprálková měla změnit svou závěť. Změnou závěti podle něj měli oba lékaři podmiňovat svou dlouholetou péči a přátelství. „Žalovaní užili vůči zůstavitelce jako bezprávní výhrůžku právě hrozbu její absolutní izolace," uvedl Svoboda podle tehdejšího Práva.
Kopečtí nařčení těžce nesou kvůli své osobní pověsti. Oba manželé jsou legendami českého dětského lékařství. Byli oceněni i za své občanské postoje. Svoboda se pro svou hamižnost neštítí jako lidovec poškozovat církevní charitativní organizace, zneuctívat památku zesnulé a dokonce znevažovat pověst starých a zasloužilých odborníků za jejich nezištnou péči o zemřelou.
Dějství čtvrté
Ačkoliv Svoboda nakonec tvrdil i soudu dokonce to, že podpisy na závěti nejsou pravé, Obvodní soud pro Prahu 6 všechna jeho účelová tvrzení vyvrátil a uznal poslední vůli Marie Kaprálkové za platnou. Kdo si myslí, že to je konec, velice se mýlí.
Svoboda sice tehdy tvrdil, že se neodvolá, protože to pochopitelně škodilo jeho straně, ale zákeřně dává souhlas, aby vedlejší účastník, jímž byl stát, se odvolal za něj. Jak už bylo řečeno, stát mohl uspět poze tehdy, kdyby se Svobodovi podařilo popřít závěť. Až to média vyštráchala, tak před volbami Svoboda couvnul a svůj souhlas s odvoláním stáhnul. Odvolací Městský soud v Praze tudíž odvolání státu zamítl a jeho rozhodnutí je pravomocné.
V předvolební atmosféře loni v listopadu Svoboda řekl: „Žil jsem bez baráku dosud, budu žít i dál, můj život se tím nezmění.“ A letos v lednu potvrdil, že se proti rozsudku neodvolá: „Je to moje definitivní rozhodnutí,“ holedbal se tehdy.
Dějství páté
Kdo by si myslel, že si dá vydřiduch a chamtivec Svoboda pokoj, opět by se spletl. To co následovalo, je dech beroucí absurdita a do nebe volající drzost. Proti usnesení odvolacího soudu před několika dny podal Svoboda ústavní stížnost.
„Stížnost byla podána 20. července. Směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatel žádá zrychlené řízení kvůli naléhavosti a odůvodňuje to tím, že napadeným usnesením bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces,“ uvedla podle Práva mluvčí Ústavního soudu Jana Pelcová.
Svoboda tedy napadl svůj vlastní právní krok, kterým se před volbami chtěl učinit důvěryhodným. Ale už není předsedou, lidovci jsou mimo hru, tak si záludně a licoměrně vzpomněl, že by mohl přece jen ještě více zbohatnout. Pravděpodobně se této hrabivé představy nikdy nevzdal.
Jenže tento slizoun všech slizounů chce reprezentovat Českou republiku v diplomatických službách. Dokonce se vyslovil, že má k tomu jak kvalifikaci, tak i zvykové právo.
Doufám, že i tato kauza jej nadobro vymete ze státních služeb i z politiky.
