Nejde tady jen o revizory, kteří prý mají právo použít fyzickou sílu k zadržení černého nebo nespolupracujícího pasažéra.
Jde tady o nebezpečný trend používání práva silnějšího ve vztahu občana a firemních zájmů. Je třeba se zamyslet, jestli pod záminkou ochrany majetku mlčky nepřihlížíme prosazování práva silnějšího. A firma bude mít vždy navrch nad občanem, protože si může najmout trénované násilníky, dokonce legálně vyzbrojené, v mundurech nejrůznějších bezpečnostních agentur.
Excesů spojených se zneužitím síly by bylo nepočítaně. V hypermarketech jsou na denním pořádku, máme už i příklad násilné smrti, o šikanách nemluvě. Začal to všechno kdysi Češka, neblaze proslulý šéf Fondu národního majetku, který „svépomocí“ a za použití násilí bez policie začal vyklízet a přebírat nemovitosti.
Jeho praxe se pak chopila konkurzní mafie a fyzickou silou gangstersky kradla cizí majetek. Jakmile jsou narušeny práva a svobody občana, tak se pod hesly ochrany majetku právě dějí majetkové křivdy. Neměli bychom si zvykat na „svépomoc“ silnějšího bez soudního výkonu rozhodnutí v konkrétním případě.
Od zajištění pokojného stavu do rozhodnutí soudu tady platíme policii. Není možné, aby si revizor, konkurzní správce, ochranka v hypermarketu nebo nějaký pořadatel čehokoliv uzurpoval její práva. Přece se nebudeme vzájemně vyzbrojovat nebo najímat rváče, aby se ukázalo, kdo je „v právu“.
I policie si musí být vědoma, že viníka určí až soud. Ani ona nesmí svých pravomocí zneužívat. A tady se kolikrát s nějakým potenciálním zlodějem zachází, jako by už byl usvědčeným lumpem. Ochranka ho šikanuje nebo přímo ohrožuje fyzickým násilím a v mnoha případech jej policie pustí, protože nejde ani o přestupek. Ale může být vyprovokován vážnější delikt. Dovedu si představit, že bych se proti neoprávněným zásahům do mých osobních svobod s plnou vehemencí bránil i fyzicky.
Vrátím se ještě k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž přisvědčil, že revizoři mohou použít přiměřenou sílu. Zaprvé, tady nejde o legalizaci, ale o jakousi legitimizaci násilí. Kdyby se mělo jednat o legalizaci, musel by to jasně stanovit zákon. Zadruhé, nahrazování zákona soudními judikáty u nás nemá tradici. A tento trend, podle něhož novináři vždy píší o průlomových rozsudcích, považuji za zhoubný.
Určité vyšší ochrany požívá pouze veřejný činitel, tedy úřední osoba. Ta však tady není proto, aby hájila zájmy soukromých dopravců. (Já osobně jsem se domníval, že veřejným činitelem nebyl ani B. Sobotka na agitační akci své strany.) Použití násilí revizory je podle mě nepřiměřené vždy už z důvodu minimální škody, kterou jednotlivý pasažér případně může způsobit. A nejsou vyloučeny ani omyly, nedorozumění, či nevhodný postup revizorů.
„Průlomová rozhodnutí“ vždy řeší nějaký exces. Jejich zobecňování bývá většinou dalším nástrojem k ohrožení svobod.
