Růžička pod tlustou čarou, Hadamczik nad ní

Růžička: "Hadamczika jako trenéra neuznávám. Máme plno jiných a dobrých. Udělal jsem tlustou čáru a on je pod ní. Chápu, že je náš vztah pro lidi zajímavý, ale pro mě je tenhle člověk pára."

Tento rival Sparty číslo jedna prohlásil také: „Poprvé v životě fandím Spartě. Asi tušíte, kvůli komu.“ (zdroj  iDnes).

Po vyřazení Sparty přišel na řadu i klaun, zbabělec a posera, jak Růžičku nazval Hadamczik. Jeho Slavii porazily Hadamczikovy Vítkovice v semifinále play-off 4:1 na zápasy. Kdyby měl Růžička pravdu, tohoto úspěchu by Vítkovice nikdy nemohly dosáhnout. Navíc ještě není všem dnům konec.

Musím se přiznat, že jako lokální patriot mám z toho radost. Ale také v tom osobním sporu se přikláním spíše na stranu pana Hadamczika, ačkoliv Růžičku jsem měl jako hráče rád. V poslední době ale má neúspěšné období nejen v klubu, nýbrž i v reprezentaci. Po posledním výbuchu na ZOH jsem přesvědčen, že už neměl pokračovat na mistrovství světa. Napsal jsem o tom už zde.

Navíc mezi Růžičkou a Hadamczikem vidím ještě jeden hlavní rozdíl. Pro Růžičku je prioritní Slavia, na níž má i ekonomický zájem, zatímco pro Hadamczika by byla reprezentace nejvyšší ctí.

On totiž neměl medaile jako hráč, o to více pro něj znamenají úspěchy trenérské. A vidím ještě jednu výhodu. S žádnou z těch primadon z NHL nemá Hadamczik bližší vztahy, s žádným se nesetkal na ledě. A hráči musí respektovat trenéra nikoliv kvůli bývalé sportovní kariéře.

Je veřejným tajemstvím, že hvězdy z okruhu Růžičkových přátel příliš Hadamczika neuznávaly. To však svědčí hlavně proti nim. A po nedávném neúspěchu staré gardy je třeba v reprezentaci podpořit nový vítr.

Tady se musím zastavit u počátku toho, kde vnímám zrod té nezdravé trenérské rivality. Růžička přijel na ZOH v Turíně 2006 a přestože byl tehdy trenérem Hadamczik, začal se scházet s hráči a dokonce chodil do kabiny. Jen slepý by neviděl, že tam dělal medvědí službu. Já bych to vnímal jako rozvracení mužstva. Tohleto se opravdu nedělá, i když byl ve výkonném výboru.

Všechno to dovršil, když tvrdě a nekolegiálně zkritizoval bronzovou medaili, kterou Hadamczik získal. Co by sám Růžička za ni o čtyři roky později dal! A v tomto trendu od té doby pokračuje a zpochybňuje dokonce profesionální erudici úspěšného rivala.

Není se co divit, že se Hadamczik bránil. Z veřejných zdrojů je zřejmé, že vždy jen reagoval na to, s čím přišli novináři, že Růžička řekl. Hadamczik vždy prohlašoval, že pokud mu to zbaběle neřekne do očí, tak jen ať si mele nebo kecá. Také o něm po ZOH ve Vancouveru prohlásil, že samolibý Růžička je hájená zvěř. A revanšoval se mu i narážkou na svůj kritizovaný bronz.

Nejlepší satisfakcí však bylo vítězství v přímém souboji nad Růžičkovou milovanou Slávií. A vůbec není pravda, že všechno rozhodl jen brankář Štěpánek, ale jednalo se o kolektivní a dobře připravený úspěch.

Ale i kdyby! Kdo to byl, kdo dal loni v play-off příležitost mladému neznámému Štěpánkovi a připravil ho tak i k reprezentaci? Samozřejmě Hadamczik!

A kdo jiný by měl napříště vést reprezentaci? Samozřejmě Hadamczik!