Jeden můj spolužák ze střední školy – učitel hudební výchovy a varhaník - říká, že po smrti Bacha těžko najdeme tak geniální hudebníky, jako je tato britská hardrocková skupina. Já z pozice amatéra vřele souhlasím.
Deep Purple hrají už 42 let. V Československu v době jejich vzniku kulminovalo Pražské jaro, aby bylo posléze rozdrceno sovětskými tanky. Avšak hardrock – a to si právě v jejich podání člověk uvědomuje – je nesmrtelný. I oni sami by mohli energii rozdávat. Na koncertu k jejich 40. výročí jsem byl ve Stuttgartu, jak jsem na svém blogu psal zde. Také loňský koncert v Ostravě jsem přiblížil tady.
Už sedmý rok hrají v sestavě: Ian Gillan (1945) - zpěv, Steve Morse (1954) - sólová kytara, Roger Glover (1945) - basová kytara, Don Airey (1948) - klávesy a Ian Paice (1948) - bicí, jediný ze zakládajících členů. Z legendární klasické sestavy Mark 2 ještě zůstali Gillan, Glover a právě Paice.
Před sedmi lety odešel v dobrém legendární varhaník na hammondky Jon Lord (1941), který se věnuje vážné hudbě. Don Airey jej však nejen důstojně a s respektem nahradil, ale ještě místy i modernizoval zvuk častějším použitím syntezátorů. A nebojím se říci, že „nový“ kytarista Steve Morse – jediný američan v kapele – dnes už předčil i kultovního kytaristu Ritchiho Blackmora (1945).
Hudebníci nastoupili přesně ve 20 hodin. Vypuklo to netradičně skladbou Hard Lovin' Man z alba In Rock (1969). V úvodní sérii, kterou zahráli bez přerušení, zazněly dále skladby: Things I Never Said (Rapture Of The Deep - 2005), Maybe I'm a Leo (Machine Head – 1973) a Strange Kind of Woman (Fireball -1971). Byl to fantastický průřez nejslavnějším obdobím skupiny, zahraný tak, jako by těch 40 let ani neuplynulo.
Po aplausu a přivítání se rázem posunuli o více než 30 let a zahráli orientálně inspirovanou skladbu Rapture Of The Deep ze stejnojmenného alba (2005). A hned zase zpět – také k úvodní skladbě stejnojmenného alba – Fireball (1971). Byl to časový most napříč hardrockem, kde Deep Purple šlapali jako stroj času. Úžasné!
Na to z alba Bananas (2003) předvedli skladbu Silver Tongue. Načež přišla chvíle pro Steva Morse. Nejprve zahrál tklivou sólovou skladbu Contact Lost ze stejného alba, kterou napsal na počest svých přátel, kteří zahynuli při havárii raketoplánu Challenger. Málo se ví, že ti s sebou vezli i CD Deep Purple s kosmickými motivy. Následovalo fantastické Morseovo sólo na kytaru.
Jedním z vrcholů koncertu bylo uvedení baladické skladby When a Blind Man Cries, která vyšla v roce 1970 jako B strana singlu (spolu s Black Night). Gillan zde prokázal, že má nezaměnitelné frázování, napětí v hlase a cit pro interpretaci někde v průsečíku rock – blues – jazz. Házet ho v jeho pětašedesáti letech do starého železa by bylo velmi nespravedlivé. Nakonec jeho vitalita to ani nedovoluje.
Dále koncert pokračoval znovu v režii Steva Morse a jeho The Well Dressed Guitar (2005). Nezapomněli ani na album Abandon (1998), z něhož výborně zahráli skladbu Almost Human.
A hlavní role se chopil geniální klávesista Don Airey. Zahrál fantastické sólo s motivy nejrůznějších skladeb, mezi nimiž nechyběla ani Smetanova Vltava. Posluchače to absolutně strhlo a hala bouřila ještě dlouho poté.
Bezprostředně však následoval – podle mě – vrchol večera, skladba Lazy (Machine Head – 1973). Všichni v ní ukázali úžasné improvizační schopnosti, Gillan si zahrál i na foukací harmoniku. Ze všech vyzařovala radost z hudby a přenášela se na všechny kolem. Řádili jak zamlada, bylo vidět, že je to baví a že spolu hrají rádi.
A následovala závěrečná série: No One Came (Fireball – 1971), očekávaná Perfect Strangers ze stejnojmenného alba (1984), Space Truckin' (Machine Head – 1973) a rocková hymna Smoke on the Water (Machine Head -1973), kterou zpívala celá hala.
Tento nabitý program trval přes hodinu a půl – byl to zážitek bez hluchých míst. Přesto si diváci vyžádali ještě obligátní přídavek, který se protáhl improvizacemi na dobrou čtvrthodinu. Zahráli skladbu Hush z nejstaršího období (1968) a poté následovala závěrečná Black Night (1970). V ní se předvedli krátkými sóly zejména Roger Glover na basovku a Ian Paice na bicí.
Členové Deep Purple se sympaticky rozloučili dlouhým děkováním a rozhazováním trsátek, paliček i dalších předmětů. Myslím si, že k nám zase přijedou rádi. Já určitě nebudu chybět a doporučuji to všem fanouškům rocku. A nejen jim: Mí synové, ortodoxní vyznavači Hip Hopu, odešli nejen s tričkem Deep Purple, ale také s hlubokým respektem k umění této legendární skupiny.
