Premiér Topolánek je vyjednavač za všechny prachy. Jen tak do novin pustil informaci, že Česko zřejmě ustoupí USA v otázce daní a poplatků. Ale pozor, budeme prý za to něco chtít! Kdyby kterýkoliv z manažérů takto jednal v hospodářských otázkách, získal by starou belu.
Ostatně nedivme se, Topolánek své podnikatelské umění, ačkoliv měl politické krytí, předvedl prostřednictvím firmy VAE. Česká republika však je přece jen poněkud vyšší závazek. Přitom není v pozici, že by měla ustupovat, když radar není zájem náš, ale druhé jednací strany.
Absolutní hloupost už byla v tom, že jsme podepsali smlouvu dříve, než tvrdě vyjednávající Poláci. Kromě toho, že jsme se zbavili možnosti dále svůj souhlas podmiňovat, podrazili jsme tím našeho blízkého souseda, jehož pozici jsme oslabili.
Teď vlastně Topolánek vyňal území, které má být pronajato USA na radar, z české jurisdikce v otázce daní. Nebude se tam na rozdíl od zbytku území platit DPH. Bude to takový americký ostrůvek v Česku. Vojáci tedy budou mít o 19% levnější veškeré zboží a mohli by si docela přilepšovat jeho prodejem překupníkům, aby měli na zaplacení služeb jiného druhu, pohříchu také nezdaněných, které odloučení vojáci vyhledávají.
To už jsou dva důvody, ty méně podstatné, které ze mě dělají radarového skeptika. Jsem takový protipól Vlasty Parkanové, jejíž zpěv je třetím varováním před radostí z radaru. Zažil jsem už různé svazácké zpěvy podobného druhu, které měly být oslavou momentální politiky. Píseň Gustava Broma „Dobrý den, majore Gagarine", kterou Parkanová parodovala, aniž si toho byla vědoma, měla kromě režimního patosu aspoň věcný základ v objektivním úspěchu.
Horší ale je ten důvod nejvážnější, a to bezpečnostní. Nechci se tady lacině ohánět argumentem, že radar bude první na ráně v případě konfliktu.Mnohem vážnější je, že zvyšuje celosvětová bezpečnostní rizika. Jakýkoliv obranný systém totiž vyvolává na straně potenciálního protivníka potřebu posílení útočných prostředků. A kola, která přibrzdili Gorbačov s Reaganem (smlouvy START) se opět začnou roztáčet (kroky USA k odsoupení od smlouvy ABM).
Vůbec tady nemíním probírat variantu, že by Rusko mohlo vnímat radar jako protiíránský a protikorejský obranný prostředek. Dokonce bych si tipnul, že ten radar u nás je podstatnější, než pár raket v Polsku. Nelze se divit, že zařízení, které bude „vidět" až po Ural, musí Rusy znepokojovat, i kdyby nebyl primárně zaměřen proti nim. Současné ekonomické možnosti jim dovolí také na tuto hrozbu odpovědět, což zvýší nebezpečí konfliktu. Nesmíme také zapomínat, že USA hrozí jakýmsi blízkým obkličováním Ruska, a to jednak ze strany spojenců v Pobaltských republikách nebo dokonce v Gruzii. Hrozí to velkou destabilizací.
Jak by se tvářili Američané, kdyby se Rusku podařilo nastrčit radar někde do Mexika nebo na ostrovy v blízkosti USA? Svědčí o tom hysterická reakce na úvahu Ruska o obnovení jejich základny na Kubě i s bombardéry. Nutno připomenout, že tato hrozba není krokem primárním, ale sekundárním. Jde zkrátka o odpověď na radar.
Jediný kladný aspekt základny USA u nás jsem ochoten připustit v souvislosti s chováním velkých členů Evropské unie, zejména v následcích, které může přinést Lisabonská smlouva, a to až po konečný zánik naší suverenity. Ale moje spoléhání na euro-atlantické rozkročení má taky své limity u vědomí společné agrese proti Srbsku.
