Václav Klaus má jako prezident poslední možnost zapsat se do historie něčím velevýznamným. Bohužel, u ratifikace Lisabonské smlouvy se mu to nepodařilo. V článku se pokusím shrnou rámcově důvody pro kýžené prezidentské veto. Při tom apeluji na vyšší princip mravní.
Nebudu zde rozebírat samotný pochybný charakter církevního nároku, kolem něhož se vedou rozporné polemiky. Sám jsem své výhrady vyjádřil mnohokrát, třeba v článcích (řazeno od nejnovějšího): „Špinavé trafiky pro „rebely“ kredit vlády totálně popřely“, „Duka předvádí, co nás čeká, pokud katolíci získají peníze a moc“, „Duka předčil i Vlka. Hrozí pohledávkami, penalizací, soudy i tresty“, „Když jde o církevní „restituce“, fyzik Nečas neumí počítat“, „Nečas převzal Kalouskovu lstivou báchorku o církevních restitucích“, „Falešné dilema: Kolik miliard církvím? Nulová varianta!“.
Ale to nejsou všechny důvody, proč by se to mělo na poslední chvíli zarazit. Pokusím se připomenout prezidentovi aspoň některé z nich:
1. Jsme bohudík ;-) ateistický stát. Drtivá většina lidí bytostně nesouhlasí zejména s přemrštěnými nároky na finanční kompenzace. Pokud se týká vracení nemovitého majetku, zase oprávněně tuší čertovinu, když nejde o výčtový zákon. Ale hlavně, lidi nemají pocit, že něco ukradli, aby byli oni i jejich potomci „odsouzeni“ k nějakému vracení.
2. Stále hrozí, spíše je téměř jisté, že bude prolomena restituční hranice a Benešovy dekrety. Ujištění rychlokvašky Peake, která nezvládá ani vlastní majetkové přiznání a vymlouvá se na účetní, nemůže brát prezident vážně. Naopak, restituční hranice už byly prolomeny jak v případě Havla, tak v případě Schwarzenberga. Dokonce je na světě i judikát, kdy dnešní soud zvrátil ve prospěch dědice tehdy uznaného kolaboranta aplikaci Benešových dekretů vůči konkrétní osobě. Takže v případě církví to jednoznačně dopadne stejně jako v případě šlechty. A politici na výzvu prezidenta žádné osobní garance nedali.
3. V době krize a zadlužené státní kasy může podobný zákon navrhovat jen šílenec, nebo zainteresovaný zločinec.
4. Nelze zapomenout ani na to, že církev, zejména ta katolická, není domácím subjektem. Za svůj jej bude považovat Vatikán. Tolik proklamovaná charita bude v tomto smyslu jen vedlejším cílem vedle hlavního, jímž jsou politické cíle cizí mocnosti, tedy i pacifikace ateismu v Česku.
5. Kardinál Duka už chce klid od restitucí, nikoliv od majetkových nároků. De facto nám vzkazuje, abychom drželi hubu a krok a dopřáli mu „klid“ na vysávání našich peněženek.
6. Schválení zákona proběhlo protiústavními čachry:
a) O protiústavním způsobu získání většiny jsem psal v článku: „Špinavé trafiky pro „rebely“ kredit vlády totálně popřely“.
b) Zákon byl protlačen v noci a připomíná to nájezd arogantních lupičů pod pláštíkem tmy a za zády občanů; moje rozhořčení ventiluje článek: „Jak to napsat, aby mě nevymazali a nezavřeli...“.
c) Ke schválení zákona se koalice ochotných neštítila zneužít i hlasu nově povolaného poslance, jenž byl prvoinstančním soudem odsouzen za korupci na šest let nepodmíněně. Zákon byl tedy vyhandlován za imunitu, ať si dodatečně Nečas se Schwarzenbergem vypouštějí jakákoliv moralistická alibi.
d) Schválení zákona bylo vyhandlováno i za status koaliční strany a za poslanecký klub pro spolek konjunkturalistů vedených Karolínou Peake. Pidistranička o stovce členů, jež neprošla volbami, tak rozhodovala o více miliardách, než má členů.
7. Jestli to prezident přijme, nechá se vlastně přechytračit Nečasem a jeho loutkovodičem Kalouskem.
U schválení Lisabonské smlouvy byl prezident Klaus pod tlakem všech domácích i mezinárodních institucí, takže nakonec jsem měl pro jeho vynucený krok částečné pochopení. I když si stále myslím, že promeškal historickou příležitost stát se spasitelem nejenom České republiky, ale i Evropy. Pokud se však týká církevní zlodějny, může se opřít o drtivou většinu české veřejnosti, takže bude buď zachráncem, nebo škůdcem.
Ačkoliv Václav Klaus ve funkci prezidenta udělal spoustu správných věcí, k čemuž se jeho nástupci podaří stěží byť jen přiblížit, historie si bude pamatovat hlavně to, zda ratifikoval Lisabonskou smlouvu a zda propustil v účinnost církevní „restituce“. Nechce se mi věřit, že by chtěl ukončit svůj úřad hlavy státu druhým, tentokrát velkým mínusem.
