Neštěstí, které postihlo celé Polsko, má opravdu obludný rozměr, a to nejen počtem obětí letecké karastrofy. I mě tragédie ohromila. Nás na severní Moravě, která byla odkojena polskou televizí, to zasáhlo o to bolestněji.
Myslím, že drtivá většina z nás zakouší soustrast, i když nemá přímo komu adresovat kondolenci. Opravdu mnoho lidí, včetně mě, pociťuje nefalšovaný smutek a účast s Poláky. Jistě to je možné vztáhnout na celou naši zemi, a to bez ohledu na politickou orientaci.
Přesto bych se rád podělil o utkvělou myšlenku, která mě v té smutné situaci pronásleduje. A to tak neodbytně, že kdybych věřil na Nejvyšší bytost, musel bych to považovat za vnuknutí. Pokusím se to vyložit:
Ať už bylo bezprostřední příčinou havárie cokoliv, co se teprve zjistí, je už jasno v několika věcech. Prezident si nenechal žádnou časovou rezervu, ačkoliv poručit větru a dešti nelze. Ani nejvyšší polská generalita nedokázala rozptýlit obyčejnou mlhu.
A tady začíná příběh lidské – nebo politické? – arogance. S počasím je nutné počítat, i když letí prezident. Rovněž nikdy nelze vyloučit neštěstí, proto neměla významná část polské elity – zvláště velení armády - letět jedním letadlem.
Spěch je v takové situaci špatným rádcem. Často se spěchá do hrobu. A tady už jen z toho, co víme, navíc došlo k porušení všech principů leteckého provozu. Čtyřnásobný pokus o přistání je podle leteckých odborníků něco bezprecedentního, stejně jako ignorování řídicích pokynů z věže.
Není to prý poprvé, co byl pilot polského prezidentského letounu pod tlakem. Ten předchozí před dvěma lety prezidentu Kaczynskemu statečně vzdoroval a při cestě do Gruzie odmítl přistát ve Tbilisi, ale zvolil bezpečnější Ázerbájdžán. Není nyloučeno, že se situace opakovala. Tlak na pilota mohl být ještě větší kvůli symbolice oslav v Katyni, které by po doporučeném přistání v Moskvě nebo v Minsku polská delegace nestihla.
Nejde tady o vinu, ale o zjevnou aroganci. Jednalo se tady také o tragický hazard, protože ten, kdo vydal rozkaz k přistání ve Smolensku, nebyl v letadle sám. A jestliže se to už třikrát nepovedlo, měly by u normálního člověka zafungovat sebezáchovné mechanismy. A samozřejmě také zodpovědnost za druhé!
A dostávám se k tomu poučení, které se mi neustále dere na mysl a vedlo mě k napsání tohoto článku. Totiž, že se velmi často stává, že u politiků, kteří jsou déle ve funkci, přestanou fungovat normální reflexy. Projevuje se to někdy až jako psychická úchylka. Začnou trpět syndromem výjimečnosti, neomylnosti a nezranitelnosti. A nemoci vyřeší za ně špičkoví lékaři.
Když to shrneme, tak lze použít i slova o nezodpovědnosti. Jak jinak by někteří z těchto lidí mohli uvažovat třeba o použití jaderných zbraní, k čemuž už bylo vícekrát v historii docela blízko.
Tito lidé se přestávají chovat „normálně“ a může to skutečné dostoupit od fanatismu až k regulérní psychické poruše, která by normálního manažera v práci zcela diskvalifikonala. Nejhorší případy tohoto chorobného stádia jsou pak ty, když se dotyční politici cítí být povoláni Nejvyšší bytostí (ať už se to božstvo jmenuje jakkoliv).
A jeden takový nám chce vyhrát volby, a to zblbnul, aniž by byl dlouhodobě ve významné státní funkci. Nemá žádné obranné reflexy, je nastaven jen na sebeprosazení. Rizika nejen podceňuje, ale i bagatelizuje.
Pokud vyhraje volby, bude mít ten hazardér na palubě 10 miliónů lidí. Česká republika svým zadlužováním opravdu připomíná princip nechvalně známý jako letadlo. A pokusy o přistání už také byly tři: Zeman, Špidla a Gross. A teď na pilota míří znovu Paroubek, aby otevřel před přistáním okno, z něhož bude vyhazovat tu třinácté důchody, tu jiné úplatky zejména pro méně aktivní občany, z nichž chce rekrutovat své voliče. Čtvrtý pokus by byl opravdu fatální.
Žádný politik si nemůže myslet, že pro něj neplatí fyzikální zákony, jak bolestně prokázala polská tragédie. Stejně tak není možné ignorovat zákony ekonomické, jak chce Paroubek lidem nalhávat. K Nejvyšší bytosti má daleko a tak z několika bochníků jako Ježíš národ nenakrmí.
Ono totiž perpetuum mobile nefunguje ani v ekonomice.
