Nikdy jsme neměli vládu, jakou si zasloužíme, protože nám byla vždy předkládána alternativa postavit se do louže, nebo pod okap. Bariéru proti vykročení z toho zmaru tvoří pětiprocentní blokační klausule pro vstup do Sněmovny. Fixováno to bylo obehranou písničkou, že potřebujeme silnou vládu, což vyhovuje jak levici, tak údajné pravici (autentická pravice v parlamentu není).
Jenže demokracie tohoto typu se už zprofanovala natolik, že ohrožuje samotné udržení demokracie jako takové. Voliči oprávněně ztratili víru, že mohou ve volbách něco zásadnějšího změnit. Vybírat mezi čertem a ďáblem nic neřeší. Když teď potrestají ODS tím, že budou volit levici, nepolepší si (TOP 09 považuji za zvlášť zákeřnou levici).
Jediným řešením je zcela ignorovat všechny parlamentní strany, zejména ty velké, které stávající situaci navodily. V tomto systému jsme neměli nikdy vládu, jakou bychom si zasloužili. Ti, co nám vládli a zavalovali nás stále horšími zákony, nikdy nereflektovali stav společnosti.
Lidé nejsou andělé, ve společnosti se vyskytují jak ti poctiví, tak ti nepoctiví a totéž platí i pro jiné charakteristiky (chytří/hloupí, podnikaví/flegmatičtí, pracovití/líní, profesionálové/diletanti, prospěcháři/altruisté, individualisté/kolektivisté, zásadoví/nespolehliví, zodpovědní/lehkomyslní, svobodomyslní/submisivní, konzervativní/postmoderní, racionální/spirituální atd.). Jenže parlamemtní politické strany toto spektrum neodrážejí, protože přitahují většinou vychytralé, líné, egoistické, nezodpovědné a bezzásadové diletanty. A velké strany nasávají lumpy největší (a je jedno, jestli se jmenují Šnajdr nebo Hrdlička, či Gross nebo Rath). Láká je snadný a lukrativní život stranického šíbra. Veřejné blaho je jim k smíchu.
Východiskem je posunout do Sněmovny malé strany, zejména ty, které se ještě nezdiskreditovaly a do Senátu volit skutečné osobnosti bez ohledu na stranickou podporu. Můžete mi namítnout, že i tak by se tam nacpala spousta lidí, kteří mohou mít pochybnou morálku i kvalitu. To je pravda, ale věrněji by reflektovali kvalitu a rozvrstvení společnosti. Pak bychom si v tomto spektru mohli říci, že máme vládu, jakou si zasloužíme, ne tu prefabrikovanou stranickými sekretariáty.
Já osobně budu asi volit Stranu svobodných občanů, i když mám výhrady i k ní. Za menší zlo než velké strany pokládám i nové politiky typu populisty Okamury nebo bezskrupulózního pragmatika Babiše, které bych sám nikdy nevolil, ale chápu, že mohou oslovit část voličů. Ačkoliv mám výhrady i proti univerzální kandidátce (na jakoukoliv funkci) Bobošíkové, určitě je lepší volit ji, než euroservilní strany. Mladí by mohli být osloveni také Piráty, zvláště v situaci americké aféry NSA spojené se špehováním elektronické komunikace.
Lidovce nemám rád, ale pokud by byli pětiprocentní stranou v širším spektru poslanců, nic proti tomu nenamítám. To se však nedá říci o Straně zelených, která už napáchala tolik škod, že by je normální lidi volit už nikdy neměli. Na rozdíl od odpadlické pidistrany LIDEM bych ovšem nevylučoval ani Věci veřejné. Nezapomeňme, že to byli oni, kteří rozčeřili stojaté vody a změnili i poměry v Policii. Nic nemám ani proti Dobešovým sportovcům, do parlamentu patří i tento směr. Dokonce bych strávil i mně navýsost nesympatického Paroubka, jenž přišel o důvod své nabubřelosti. A komunisté? Pokud by dostali kolem deseti procent, byli by méně nebezpeční než na výhru a vládu se třesoucí socialisté.
Proti ODS je zbytečné se stavět. Dělají to sami už takových sedm let. Svou dnešní podstatou se vlastně už řadí mezi malé strany, jež by se už také měla znepokojovat blokační klauzulí. Takže jedinou stranou, která by mi v takové Sněmovně skutečně vadila, by byl Kalouskův švindlprojekt pod značkou TOP 09.
Prostě, kdybychom hlasy odebrali velkým a „tradičním“ stranám, které se našemu očekávání zpronevěřily, mohli bychom složit pestrý parlament, který by odrážel strukturu společnosti. Je třeba si uvědomit, že pokud by se do parlamentu dostaly nějaké extrémy, měly by tendenci se vzájemně neutralizovat či kompenzovat. Vrátila by se tak politika skutečného vyjednávání, v protikladu jak k opoziční smlouvě, tak i k vnitrostranickým nebo mezistranickým kšeftům. Větší počet subjektů by to významně stěžoval.
Chce to jen odpoutat se od stereotypů a přestat se bát, že náš hlas propadne. I toto nebezpečí je menší než neustálá recyklace viníků. Pak by se na úkor velkých stran dostalo mnohem více těch malých. Přestaly by pak být oním jazýčkem na vahách s vyděračským potenciálem, ale prostě by zastupovaly nejrůznější minority, které by musely hledat ad hoc průniky. Ne ve válcování, ale v tom vidím umění politiky hledat podporu případ od případu pro věci, jež jsou podle většiny dobré.
Nemohlo by se pak stát, že by nějaká klaka, která v dané záležitosti nereprezentuje dostatek stejně smýšlejících voličů, mohla silou a na základě špinavých kšeftů protlačit takové zrůdnosti jako stávající podobu církevních „restitucí“ nebo důchodovou „reformu“ proti vůli drtivé většiny občanů. Těžko by také prošly vyložené programově nachystané tunely typu solární energetiky nebo zbrojní zakázky typu letadel CASA, protože by bylo nereálné získat podporu nebo zkorumpovat poslance z více stran. Prostě by se pro lumpárny hůře hledalo krytí.
Dosavadní velcí hráči budou křičet, že bude oslabena akceschopnost vlády a parlamentu. Pod touto záminkou existuje blokační klausule, přepočítávání hlasů ve prospěch silnějších stran a dokonce stále existují návrhy i na většinový systém. Ale je v našem zájmu, aby vítěz bral vše a vládl nám pak tvrdou rukou? Myslím, že většině z nás nebude chybět, když nám parlament a vláda budou do života zasahovat méně. Vždyť se na nás od nich valí jen samé zlo: přemíra vzájemně nekonzistentních zákonů, v nichž se nemohou vyznat už ani profesionálové, natož bezbranní občané, ztráta svobod, stále vyšší daně a stále dražší nesmysly. Steně jako další stupeň přerozdělování prostřednictvím EU dává prostor pro větší korupci, tak i v případě snadného vládnutí dělá příležitost zloděje. Zadlužování státu už je dokonce větší hrozbou než bruselský diktát (a to je co říci!).
Teď je pravá chvíle zkusit demokracii zachránit pestrým parlamentem, který by tolik nepřál politice kmotrů. Jde o to, aby všechno, co nám „spadne na hlavu“, byl těžce vybojovaný kompromis. Čím méně toho bude, tím menší škody v budoucnu bude nutno napravovat. A "náprava" předchozích chyb je stálou záminkou permanentních změn.
Dvě poznámky na závěr:
Exprezident Václav Klaus, s nímž se v mnoha věcných tématech shoduji, by určitě s tímto článkem nesouhlasil. Příliš má pod kůží představu silné vládní většiny jako jediného standardu. Děsí ho nepolitická politika. Jenže pokud se budou občanské postoje a jejich střety odbývat na parlamentní půdě, nepůjde o oslabení, ale o vyšší úroveň politiky. Takže pokud Václav Klaus říká „chce to novou stranu“ (zdroj: dnešní MF Dnes) nebo spoléhá případně na nějaký nově transformovaný politický subjekt, nemám nic proti tomu, aby do této mozaiky zapadl. Naopak.
Stejný názor jsem zformuloval už před více než třemi lety v článku: „Můj recept II. (převratný návrh pro záchranu demokracie)“. Cítím, že vývoj můj závěr potvrdil.
