Často se říká, že žijeme v postkomunistické době. Jenže od této éry už nás dělí celá generace. A v ní se narodili – fyzicky i mentálně – také lidé, kteří se stali fanatiky „zeleného míru“.
Ta analogie s komunistickou utopií má mnoho společného:
1) Jde o víru, kde rozum je ve vleku srdce. Nezapomínejme, že i komunistické ideály svého času oslovovaly především mladou generaci. A vůbec to nemuseli být zlí lidé.
2) Zelená věrouka stojí na jednoduchých líbivých heslech o odpovědnosti člověka k životnímu prostředí a planetě. No kdo by neměl přírodu rád, že? Obdobné to bylo i se spravedlivým světem komunistů.
3) Stejně jako u komunismu se ukázalo, že jde jen o vějičku na občany. A to v zájmu těch, kteří nejen nešetří životní prostředí, ale navíc na jeho úkor chtějí ještě zbohatnout.
4) Po komunistech zůstala kromě ekonomických škod měsíční krajina a skanzeny těžkého průmyslu. Po zelených zůstávají kromě ekonomických škod monokultury typu řepky olejné, větrníky a teď i solární panely. Všechno to činí škody i na životním prostředí a zejména na zemědělské půdě. O zvýšených daních nemluvě.
5) Komunisté stejně jako zelení spoléhají na integraci či globalizaci. Nejen tedy „Proletáři všech zemí spojte se“, ale „Zelená Evropa“. Jde o stejný typ globálního fanatismu.
6) Jak komunismus, tak zelení, přitahují kromě naivistů i sprosté pragmatiky, kteří by chtěli vládnout silou (že Katuško?). Naštěstí k tomu zelení nedostali u nás nikdy dost hlasů. Přesto i tak jsou už škody nedozírné.
Naše postkomunistická společnost musela z této „horečky omladnic“ vyrůst. Je jen zákonité, jak dopadli zelení v posledních volbách. Věřme, že poslední volební výprask pro ně bude labutí písní, i kdyby při nich stáli všichni – nikoliv svatí -, ale ústavní soudci, k nimž se teď nynější hlavní velekněz Liška modlí.
A nenechme si je sem zpět nalézt evropským oknem! Příslibem ale je, že i v EU se začíná měnit přístup třeba k jaderné energetice.
