Včera v parlamentu argumentoval, že platy státních úředníků jsou tajné, že jsou osobním údajem a že je lze zveřejnit pouze se souhlasem dotyčného ouřady.
Když jsem si to přečetl, tak mě to jako daňového poplatníka, který na státní provoz musí odvádět nikoliv zanedbatelné částky, velmi pobouřilo. Ať mě nikdo nepodezřívá, že těm „sedřeným koňům“ na ministerstvech jejich odměny závidím. Přiznávám se, že bych s nimi neměnil. Mě ale naštvala ta Nečasova arogance k těm, co ho platí i s celou maštalí.
Vůbec nechápu, jak si podobná vyjádření může dovolit premiér ve vládě „rozpočtové odpovědnosti“. Asi jen proto, že je odpovědná pouze tehdy, když se to týká někoho mimo jeho zájmový okruh.
Paradoxní také je, aby „suchý hadr“ Nečas, který dopustil, že my ostatní budeme sledováni, předběžně podezříváni, kontrolováni, registrováni a buzerováni ve všech myslitelných souvislostech (naposled ACTA), najednou tolik lpěl na osobních právech.
Pan premiér by si měl také uvědomit, že je nemálo judikátů, které ukládají zveřejňovat takové údaje, jež se vztahují k veřejným rozpočtům. Nečas není generálním ředitelem úspěšné firmy, jejíž šéf hájí soukromí svých zaměstnanců, ale předsedou vlády předluženého státu v krizových časech.
Když je někdo státním úředníkem, který má jistoty, jež v soukromém sektoru scházejí, musí se smířit s tím, že ti, kdož se podílejí přímo nebo nepřímo na zdrojích pro jeho výplatu, mají právo vědět, jak je honorován z těchto veřejných prostředků.
Premiér Nečas by měl držet ústa a státní kasu, pokud zrovna nehájí státní zájmy. Takové nabubřelé plkání si ve Sněmovně mohl odpustit a schovat si je na tancovačku do Čimelic. Ale ani tam bych se potom za nenarušenost jeho exteriéru nezaručil.
