Minulou neděli měl být koncert Deep Purple poprvé u nás pod otevřeným nebem ve Slavkově u Brna. Jako dlouholetý obdivovatel jsem nemohl koncert této legendy a – podle mě – i samotného vrcholu hardrockového nebe vynechat.
Zpěvák a motor Deep Purple Ian Gillan.
Tentokrát jsme se do Slavkova vypravili s celou rodinou. Mi dva synové, kteří jinak holdují hip hopu, už dávno poznali hudební virtuositu této skupiny, která začala hrát dlouho předtím, než se narodili. Oba mě již delší dobu na jejich koncerty rádi doprovázejí. A poprvé se dala zlákat i manželka, která má úděl tuto hudbu při mě poslouchat už nějakých třicet let. Myslím, že ani ona nebyla zklamaná.
Jenže koncert postihla neskutečná smůla. Odehrály všechny předkapely a já musím přiznat, že jsem tentokrát na produkci „kovaříčků“ nepřišel, těšil jsem se výhradně na „kováře“. Párpli měli začít hrát v krásné zahradě Slavkovského zámku od 21. hodiny. Bylo asi půl deváté a právě jsem hledal, kde si koupím klobásu a pivo, když znenadání přišel vichr a bouře. Zdálo se, jako by se dosud panující teplá fronta s tou studenou srazily přímo nad pódiem.
Schovali jsme se pod klenbami zámku a přes hodinu čekali, co bude. Nikdo z asi dvanácti tisíc účastníků nechtěl ten zážitek vzdát. Poté, kdy už sice bouře ustávala, nám bylo řečeno, že koncert bude na druhý den v pondělí od osmi večer.
My jsme měli ubytování, ale litoval jsem lidi, kteří přijeli zdaleka (ze Slovenska i jiných okolních zemí). Někteří už ani třeba neměli dovolenou, nehledě na to, že nocleh v okolí sehnat bylo nemožné. Park byl sice zaplněn i v pondělí, ale odhaduji, že tak čtvrtina lidí scházela.
I tak musela kapela nastoupit zhruba o čtvrthodinku později, aby davy diváků mohly zaujmout místa. Pro nás, co jsme mohli zůstat, představovalo větší komfort, že návštěvníků nebylo tolik, co v neděli.
Deep Purple tradičně nastoupili se skladbou Highway Star. I v otevřeném prostoru měli nádherný zvuk a zpěvák Gillan tentokrát předvedl, že je v mimořádné formě. Už sice nevříská tak živelně jako za mlada, ale svým vyhlášeným ječákům se vůbec nevyhýbal. Jako by se chtěl vysmát všem komentátorům, kteří u nás už delší dobu Gillana shazují (Špulák a spol.).
Hráli i další staré hity jako Into the Fire, Strange Kind of Woman, Lazy, No One Came s gradací ke kultovním skladbám Perfect Strangers (proklikněte „bulharskou“ verzi), Space Truckin' a Smoke on the Water. Mezi tím měli všichni členové skupiny svá ohromující sóla. Když klávesista Don Airey zahrál variace na Vltavu, obecenstvo bylo v euforii a dalo to pořádně najevo.
Sólové výkony všech hudebníků byly jako vždy úžasné, jsou to prostě hudební géniové. Mi však nejvíce imponovalo, jak společně dokáží improvizovat a vlastně uvnitř skladeb jamovat, takže daná skladba vlastně nikdy není stejná. Třeba zpěvák Gillan si už tradičně, ale tentokrát zvlášť podařeně, zaimprovizoval ve skladbě Lazy na foukací harmoniku. Okamžité nápady berou dech a nikdy se nestane, že by jim to dohromady nevyšlo. Také je vidět, jak spontánní radost mají všichni ze hry, což se přenáší na posluchače. Pro mě to je myslitelný vrchol hudby.
Deep Purple také přijeli uvést své nové album „Now What?!“, jež vydali po osmileté autorské proluce. Z něj odehráli tři skladby, vypalovačku Hell to Pay, dále strašidelnou Vincent Price a umělecký bonbónek Above and Beyond. Ačkoliv na CD na mě tyto nové skladby v porovnání se starými megahity takový dojem nezanechaly, při koncertu jsem si musel poopravit názor. Určitě stojí zato, aby každý rocker měl toto album ve své fonotéce.
Koncert vrcholil přídavkem Hush (Billy Joe Royal cover), kde sólo předvedl i basista Roger Glover, a Black Night, kde kytarista Steve Morse předehrával publiku a vybízel je živé reakci. Asi po dvou hodinách tento fantastický koncert před nadšenými posluchači skončil. Možná byl i trochu delší, ale přiznám se, že na jsem na hodinky nehleděl.
Po takovém koncertu má člověk pocit, že právě prožil něco mimořádného. Nechodí po zemi tolik hudebníků, kteří by něco podobného dokázali. A řekl bych dokonce, že ne každá doba má na takové génie štěstí. Deep Purple jsou opravdu klasiky hard rocku (neradi se považují za heavymetalovou skupinu).
Letos budou Deep Purple oslavovat již 45 let od svého založení. Když oslavovali čtyřicítku, byl jsem při tom (viz zde). Doufám, že ještě dlouho nepůjdou do hudebního důchodu.
Setlist: Highway Star, Into the Fire, Hard Lovin' Man, Vincent Price, Strange Kind of Woman, Contact Lost, Guitar Solo (by Steve Morse), The Well-Dressed Guitar, The Mule (with Drum Solo by Ian Paice), Hell to Pay, Lazy, Above and Beyond, No One Came, Keyboard Solo (by Don Airey), Perfect Strangers, Space Truckin', Smoke on the Water
Přídavek: Hush (Billy Joe Royal cover), Black Night
PS Ne tak často píšu o kultuře, proto doporučuji i svůj předchozí článek Fraška: „Odborník“ Balvín zase vypil svíčku, který s ní vzdáleně souvisí.
