Asi před rokem jsem napsal článek „Chci si nést svá rizika". Po pádu socialismu by mě nenapadlo, jakou pečovatelskou úlohu si vůči svobodným jedincům bude stát uzurpovat, mnohdy v ještě absurdnější a rigidnější podobě než předtím. Součástí toho scénáře je neustálé přiživování strachu na jedné straně a zaklínadlo direktivami Evropské unie na druhé straně.
Docela mě překvapilo, kolik lidí se nejen nechá pod záminkou bezpečí postupně zbavovat svobody, ale i soudnosti. Každé potenciální nebezpečí se zveličuje a na tomto základě jsou za aktivní účasti médií požadována nová a nová opatření, která jsou nebezpečnější než původní hrozba.
Cestování letadlem mi nesmyslné direktivy už zcela znechutily. Vím, že je spousta lidí, které ta okázalá péče uklidňuje. Měli by se ale zamyslet, jestli je pravděpodobné, že by terorista, místo aby vyhodil do vzduchu plné nádraží nebo obchodní dům, kde by snadno mobilem odpálil odložené zavadlo, nalil binární výbušninu do PET lahve nebo do kosmetické lahvičky, nedal to do odbavovaného kufru, nýbrž do příručního zavazadla, pak s ním po kontrole nastoupil do letadla, aby to mohl osobně odpálit. Jak je to pravděpodobné? Kdybychom takto přistupovali k cestě autem, kde máme mnohem větší statistickou pravděpodobnost, že se zabijeme, nikdy bychom do něj nemohli nastoupit.
Manželce dali kosmetiku do igelitového sáčku, s ním absolvovala kontrolu, přičemž v letadle mohla věci klidně použít. Kdyby měla v pudřence výbušninu, nevím, jak by tomu použitý igelit zabránil. Kdo to z nás dělá blázny? Nebo je to objednávka restauračních minimonopolů na letištích? Anebo jde jen o to, abychom si zvykli - a ještě jak ovce před porážkou vítali -, že nám brzy budou brát otisky prstů, biometrické údaje vč. genetických vzorků, že se nám budou dívat kamerami pod šaty?
V této situaci jsem považoval za šílené, když reportéři se pokoušeli tu něco propašovat, tu zase se dostat na letišti, kam neměli, aby z toho pak vznikla barnumská reportáž. V roli bojovníků za naše bezpečí jen navozovali nepravděpodobné situace a vypouštěli poplašné zprávy. Copak jim nedošlo, že absolutní bezpečí neexistuje, a pokud by se mu něco vzdáleně blížilo, bylo by to za cenu absolutní ztráty svobody? Jak chcete vyloučit, že vás třeba zítra na ulici někdo nenapadne? Jak chcete vůbec šílenci zabránit, aby nedělal jakoukoliv šílenost, nebo zločinci, než bude dopaden, aby nespáchal třeba vraždu? Tomu nezabrání jakýkoliv represivní systém, ačkoliv obětuje svobodu těch nevinných. Znovu opakuji, že v této logice bychom nemohli ani pomyslet na cestu autem a vůbec bychom nemohli ani vystrčit nos z bytu. To se ovšem zase nevyplatilo lidem při zemětřesení v Číně.
Proto teď vůbec nefandím reportérům Dnes, kteří se jali testovat bezpečí v nemocnicích. Kromě předešlých argumentů z toho kouká i populismus v návaznosti na tragédie způsobené Zelenkou. Paušalizace jednotlivých excesů však je cesta do pekel, jak se začíná projevovat i v našem právním řádu. Naopak to může nějaké pomatence inspirovat, aby to zkusili také. Někdo by si mohl říci, že když jsou léky drahé, zkusí si je ukrást v nemocnici. A nějaký blázen by mohl mít jen radost z toho, že se zmocní nějakého pro něj bezcenného chorobopisu. V módě by mohlo být udělat si z toho i adrenalinový sport - ostatně z toho podezírám i některé zúčastněné novináře. Ale před vypuknutím aféry byla pravděpodobnost mizivá. Vždycky, když jsem četl nějakou beletrii z americké nemocnice, těšil jsem se z toho, že u nás žádná taková přemrštěná bezpečnostní opatření nejsou zapotřebí (a nebyla ani za totality).
Takže přivoláváme jen šikanu, která by skutečným zločincům stejně v ničem nezabránila. Zvlášť cynicky to působí, když jsou tyto provokační kampaně promíchávány s bulvárními zprávami o atonehodách, požárech a skutečných živelných pohromách. Určité míře lidského neštěstí se nedá zabránit, takže je neetické jak tyto situace simulovat, tak se na nich mediálně popásat. Zajímavé přitom je, že stát za asistence médií vždy preventivně zasahuje proti těm nejméně pravděpodobným situacím, jako byly třeba manévry proti ptačí chřipce. Je tomu tak proto, že se tím „vykupuje" z řešení skutečných hrozeb, jako jsou třeba nebezpečné silnice.
Pokud bychom chtěli snížit míru rizika, není řešením, že by každému stál za zadkem strážce, ale ve hře jsou daleko subtilnější sociální vztahy - od výchovy v rodině, přes vzdělávací systém až po klima ve společnosti, odstraňující místo následků příčiny patologického jednání. Vyvolávat atmosféru podezírání a strachu je kontraproduktivní. Musíme respektovat fakt, že když si někdo usmyslí, že způsobí neštěstí, žádná na represi založená prevence mu v tom nezabrání. Když nějaký pomatenec bude chtít autem vjet do lidí nebo polít cizí majetek benzínem a zapálit, udělá to. To by každý jeden z nás musel být chráněn jako americký prezident po atentátu na Kennedyho. Ale život je krásný i v té nepředvídatelnosti, máme-li možnost se svobodně rozhodovat a tím do jisté míry korigovat svá rizika.
Čekám, až se nějaký novinář obalí výbušninou, odpálí se v plné restaraci, a média pak budou žehrat: Vidíte, i u nás je to možné, my na to vždycky upozorňovali.
