...a jiné atrapy prezidentských kandidátů, pokud bude přímá volba. Pokud nebude, taky dobře, protože v tom případně se znemožní ČSSD, která už zase vyhlíží poparoubkovsku hvězdu svého epochálního vítězství na všech frontách. Zatím však není schopna postavit ani svého kandidáta na prezidenta, hodného této funkce a seriózní pozornosti voličů.
V této situaci se nemůžeme divit, že se vynořují jména jako například pan Okamura (o tom jsem už psal zde). Že je to možné, vyvolává právě bída - až tragikomická – stranických uchazečů o funkci hlavy státu.
Nejsem sám, koho napadla v této situaci Livie Klausová jako vhodná kandidátka. Pod mým článkem tak učinil mně názorově spřízněný diskutér Ghost Dog. Ale i v sobotním rozhovoru pro Právo ji zmínil snad jediný z čelných politiků ODS, jehož uznávám, senátor Kubera.
Paní Livia Klausová je především dáma. Má vzdělání i „praxi“ první dámy, ale i v hospodářských funkcích, než se její manžel stal prezidentem. Je široce přijatelná, protože se nezúčastňovala žádných žabomyších půtek. S grácií se zhostila svého nynějšího postavení.
O její velkorysosti, nadhledu a konzervativním založení svědčí i to, že se vyrovnala s životem po boku takto exponovaného až sebestředného manžela. Přitom se nedá říci, že by přistoupila na roli domácí puťky. Jistě ji (i manžela) šlechtí, že z postiženého syna vychovali úspěšného člověka. Tato zkušenost jistě obohatila její schopnost empatie a porozumění pro lidi s těžkým osudem.
Je prostě osobností, která má potenciál zastínit ty nedomrlé figurky, které svou nabubřelost čerpají buď ze stranického zázemí nebo z opojení exulanty. Díky svému manželovi toho bude o zahraniční politice vědět mnohem více než třeba pan Okamura.
Je ostudou těch kandidátů, že i prezidentova manželka by byla lepší alternativou. Navíc by to zajistilo jistou kontinuitu v působení Hradu navenek a postavení tohoto úřadu v domácí politice. Nakonec, kdo jiný by měl doma exprezidenta jako neplaceného poradce?
Ačkoliv bych byl rád, abychom měli v době, kdy se stranická politika tolik zdiskreditovala, co nejsilnějšího prezidenta, tak bohužel se ukazuje, že nemáme mezi mužskými kandidáty chlapa, který by dělal čest tomuto označení. To i paní Bobošíková má nad těmito atrapami navrch. A v silné trojce bych viděl i paní Němcovou. Jako prvního mužského kandidáta vidím pana Okamuru až tak na třetím až čtvrtém místě. Muži, styďte se!
Nejsem žádný komunistobijce, ale je zcela nepřijatelné, aby se třiadvacet let po Listopadu stal prospěchářský komunista Fischer prezidentem. Navíc z něj přímo vyzařuje, že je a vždy bude devótním ohýbačem hřbetu, který bude za každých okolností plout s hlavním proudem.
Jen o málo přijatelnější je Přemysl Sobotka. Kvůli tendenci EU k superstátu bychom potřebovali rozhodného prezidenta hájícího české národní zájmy. Sobotka má sice nacvičené rádoby důstojné pózy, starostlivý výraz sňatkového podvodníka i falešně diplomatické vyjadřování, ale nejlépe ho charakterizuje měkké „ano“ Lisabonské smlouvě. Tehdy po kritice Evropské ústavy prostě „vyměkl“. Vždycky mi to evokuje cosi měkkého, kluzkého a smradlavého...
A Švejnar? Ten neví, jak by se do nějaké významné funkce vetřel. Je to typický mudrlant, který neříká tak ani tak, ale na jeho slova dojde. Šíří kolem sebe vatu a má hypertrofované ambice. Navíc si myslím, že Američany za hlavu státu nepotřebujeme.
No a sociální demokracie žádného svého kandidáta, jehož bychom mohli brát vážně, ani nevyprodukovala. Ale o tom jsem psal už v citovaném předešlém článku.
Livia Klausová by byla důstojnou kandidátkou. Dokonce se kdysi vyjádřila, že pokud se o funkci bude ucházet Švejnar, šla by do toho. Rád bych ji teď chytil za slovo. Jenom se obávám, že Václav Klaus by z toho – tedy z postavení prvního džentlmena – nebyl nadšen. Asi se chystá více „zlobit“. A mohl by mít pocit, že by jej manželčino postavení svazovalo.
