Jaký pán, takový krám. A měl to být „Tým, kterému se dá věřit“ (Paroubek 11.02.06); tak se jmenoval článek v nejmenovaném levicovém denníku.
Abych byl spravedlivý, ten krám zdědil Jiří Paroubek od Miloše Zemana. A ten byl vším, jen ne sociálním demokratem. Plebejcem ano, technologem moci rovněž, jen ta strana se zrovna nachomejtla ke vzestupu. Když Zeman zamířil i se stranou do vyšších pater, začala přistupovat ta sebranka, která se chtěla vyvézt zadarmo, když ostatní výtahy byly buď přeplněné, nebo bylo jasné, že některé se po cestě rozpadnou a jiné dojedou maximálně do prvního nadzemního podlaží.
Po cestě vystoupil Vladimír Špidla, aby stihnul spoj do Bruselu, a Stanislav Gross si jen tak odskočil do patra, kde se obchoduje s cennými papíry, aby si za pár ušmudlaných miliónů nakoupil akcie. Chudák Jirka zůstal s tou sebrankou sám. Ale vycítil šanci, chtělo to jen pevnou ruku. Když se připravovaly kandidátky do voleb, hodně do toho mluvil a na dvou místech prosadil i změnu shora.
Teď nadává ODS, s jakou sebrankou to jel ve výtahu. Nechápu to. Jen co vystoupili v Poslanecké sněmovně, utekli mu dva. A třetího vyhazují sami, že trval na dodržení poslaneckého slibu volit podle svého svědomí prezidenta. Je-li jeho svědomí lepší nebo horší než zbytek sebranky, nevím. Prostě sebranka. Najednou jí nevěří ani ten, kdo nám před volbami vtloukal do hlavy, jak je to důvěryhodný tým. Někteří věřili a dali za to ČSSD 74 mandátů do Poslanecké sněmovny. Paroubek lituje, že místo té sebranky nemá jen papírek s počtem hlasů, aby si všechno moudře odhlasoval sám. Nemusel by pak vylučovat vzpurné poslance.
Ale někteří z nás by pak neměli možnost vidět, jak ten „důvěryhodný tým“ naložil s jejich hlasy. Doufám, že si to budou dobře a dlouho pamatovat.
