Také jsem tomu málem podlehl. Když mi nadávali do nacionalistů, nácků a fašounů, rozčiloval jsem se nepatřičně en bloc. A nechal jsem se dokonce strhnout k odpovědím, že vlastenec či patriot nemusí být nacionalistou.
Tak si udělejme pořádek v pojmech:
Vlastenectví je láska a odpovědnost k vlasti, reprezentované územím (země česká – domov můj: vody, skaliny, bory, lučiny, sady, ale i hrady, zámky a...hospody).
Nacionalismus je láska a odpovědnost k národu (předkům, současníkům i potomkům). Všimněte si, že jde o pozitivní cit, nikoliv o negativní vymezování. Už vůbec nejde o nenávist, která je vlastní šovinismu. To je nutné odlišovat! Nacionalismus na rozdíl od šovinismu nemá také nic společného s rasismem.
A také prosím odlišme nacionalismus od nacismu, což je nacionální socialismus! Právě za pomoci socialistického harampádí a pod pláštíkem integrace, umělé jednoty, multikulturality, klimatického náboženství nebo „politické korektnosti“ se aplikuje jednostranná propaganda, která netrpí jiné názory, dokonce se pokouší je cenzurovat a pomalu i trestat. Pokud se nedají umlčet, jsou paradoxně vydávány právě za nacismus či fašismus - prostě extrémismus. Pozitivně naladěným nacionalistům je tak nasazována psí hlava nacismu a jsou vylučováni na okraj zfanatizované a bolševizované společnosti ohlupované hlavním politicko-mediálním proudem.
Ale právě tento stádní přístup předznamenává paradoxně novou multikulturní podobu fašismu, což je totalitní ideologie, vyznávající „jednotu, autoritu a povinnost“, při níž ale jde o popření liberalismu a individualismu a nadřazení korporatismu a kolektivismu těmto principům. Neoddělitelnou součástí této ideologie je propaganda, nástup cenzury a „vyrábění“ nepřátel. Ačkoliv se ohání jednotou, jde o systém založený na elitářství.
Vraťme se k nacionalismu v několika citátech:
Tomáš Garrigue Masaryk: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo.“
Viktor Dyk: „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem...
...právě pro své klady a pro svou konstruktivnost náš nacionalismus musí zůstat jakým byl: nebyl jen nedůvěrou, neznamenal zášť a nenávist, znamenal naopak velikou víru, velikou naději a velikou lásku.“
Karel Kramář - první československý premiér: „K čemu vůbec to tažení proti našemu nacionalismu, který je opravdu naší hrdostí, naším čestným titulem mezi všemi ostatními národy…Máme před ním dáti přednost prázdnému, studenému internacionalismu, který nám u nikoho lásky a váženosti nezíská, poněvadž dnes znamená něco už jen ve všesvětovém bolševismu a jinak úplně zkrachoval…
...Náš nacionalismus vůbec není a nechce býti násilným, my, poněvadž nacionalisté, máme úctu k poctivému národnímu cítění každého, není-li chauvinistickým (šovinistickým-pozn.) a nechce-li potlačování druhých…“
Ladislav Rašín - poslanec, právník a odbojář proti nacismu: „Nacionalismus je cíl, demokracie prostředek“.
John O'Sullivan - šéfredaktor agentury UPI: „Tradiční národní stát mající kořeny ve společné řeči a kultuře se osvědčil jako nejspolehlivější, ba možná dokonce jediný spolehlivý vektor demokratické vlády zodpovědné svým občanům...
...neexistuje evropský národ spojený jednou řečí, kulturou a historií...
...nadnárodní nedemokratický prvek v uplatňování moci, jenž může bez opory sdílené kultury a jazyka jednoho dne způsobit tragédii.“
Lukáš Petřík - šéfredaktor EUportal.cz: „Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem.“
Václav Klaus: „Jakýkoli náznak úsilí toho či onoho státu o posílení své suverenity je označováno za nacionalismus. Výrazně posiluje celosvětová víra v něco tak absurdního, jako je global governance...
...Uvěřili také v něco zcela ahistorického, uvěřili, že lidstvo vstoupilo do nové, dosud neznámé etapy. Začali věřit v deideologizaci politiky a v „informační“ či „vědomostní“ společnost (a strašně se zlobí, když jim připomínám, že i Brežněv velmi podobně věřil ve vědecko-technickou revoluci, určitě daleko spíše než v samotný komunismus). Začali věřit v konec dějin, resp. v konec ideologie.
...je třeba Evropu a její historickou evoluci respektovat, nikoli chtít Evropu právě teď, naším pyšným rozumem, konstruovat...
...Vytvořit občanství na úrovni kontinentu však nelze. To může autenticky existovat jen na úrovni přirozených státních útvarů...“
Toto okénko citátů zakončím výňatkem z Dykovy básně Země mluví:
Nezahynu, věčna jsem, / ale žít budu s trapným úžasem: / kterak jsi zapomněl dědičný na díl? / Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? / Jak možno kletý čin provésti vědomky? / Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Neprobral jsem ještě pojem xenofobie, tedy strachu z cizího. A kladu si otázku, zda jí trpím. Podle mě je to otázka míry. Ano, mám strach z rozmělňování našich tradic a kultury nájezdníky, kteří by odmítali respektovat naše hodnoty a chtěli vytvářet jakési diverzní ostrůvky. Na druhé straně může přirozená, tedy individuální imigrace v určitém smyslu národní prvek obohacovat. Není to otázkou nenávisti ani na druhé straně multikulturního extrémismu, ale trvalých hodnot, které chceme historicky uchovat, a jimiž náš národ obohacuje svět.
S národem je to analogicky jako s rodinou. Můžeme mít rádi všechny děti. Ale jen některé jsou členy naší rodiny. Diskriminujeme tím ostatní? Pokud ano, pak na takovéto diskriminaci stojí život a svět – „politické korektnosti“ navzdory.
PS Tento článek věnuji svému korespondenčními příteli PHDr. Lukáši Petříkovi, který má velkou zásluhu na tom, že jsem jej napsal a zkompiloval.
