Každý z nás denně operuje časem (i v čase) a přitom si málokdo uvědomí, že jde o největší záhadu existence vůbec. Rozbor by vydal nejméně na knihu, v tomto článku se však pokusím problém populárně uchopit z hlediska lidského prožívání.
Trocha teorie (možno přeskočit)
Kdyby nedocházelo ke změnám, tak i kdyby čas běžel plynule a spojitě – tedy nikoliv přetržitě a diskrétně -, neměli bychom možnost jeho tok sledovat. Na tom je také založeno naše měření času, ať už je to změna dne v noc nebo střídání ročních období. Na stejném principu fungují i naše hodiny, ať už jde o stín u slunečních hodin, takt výkyvu kyvadla u pendlovek, kmitání krystalu u digitálek nebo oscilace atomu u céziových hodin.
Vždy se jedná o nějaký fyzikální proces, kterým čas poměřujeme. Takže nesledujeme nic jiného než rychlost fyzikálních procesů. Ale je tohleto skutečný čas? Já jsem přesvědčen, že nikoliv. Kukačky ve ždímačce by nám to dokázaly. Čas nepokládám za funkci fyzikálních procesů, ale fyzikální procesy jsou podle mě funkcí času.
Podle mé hypotézy existuje absolutní čas, který generuje všechno ostatní. Mohli bychom si to představit jako takt procesoru nějakého superpočítače, v němž by se odehrával vesmír. Potom čas není jeho vnitřní vlastností (danou softwarem), ale externí referencí (danou hardvarem). Tato reference by měla objektivní charekter a čas by byl absolutním atributem vesmíru.
Je to v rozporu s relativitou času, jak ji definoval Einstein. Nebudu se tady pouštět do odbornějších výkladů. Koho by to zajímalo, svůj komentář k teorii relativity jsem podal zde. Lze ale říci, že einsteinovský čas se odvíjí od toho, jak k nám doléhají fyzikální procesy z jiné vztažné soustavy. V tomto smyslu je relativní, protože neexistuje sjednocující základna daná absolutním časem třeba vůči éteru, ale jen daná konstantní rychlostí světla ve vakuu.
Zmíním jen jeden protiargument. Stále častěji se moderní kosmologie odvolává na mikrovlnné pozadí, tzv. reliktní záření. To prostupuje celým vesmírem a může být klidně považováno za referenční soustavu. Stačí jen o této soustavě filosoficky prohlásit, že je v tomto smyslu privilegovaná a popřeme tím základní poučku speciální teorie relativity.
Relativisté samozřejmě ihned namítnou, že soustavu spjatou s reliktním zářením je nutno považovat jen za jednu z mnoha vztažných soustav, pro něž vzájemně platí relativita. Ale pak jde pouze o takový účelový formalismus, protože potom se tato vztažná soustava ničím neliší od původně zamýšleného éteru, vůči němuž by se posuzovaly absolutní rychlosti – a tedy i absolutní časy – ostatních objektů. Tomuto výkladu nahrává i fakt, že kosmologové určují i absolutní stáří vesmíru – nějakých 13,7 miliard let.
V mém pojetí tedy čas není jen rychlostí fyzikálních procesů, ale dějetvorným pohonem a motorem evoluce. A už vůbec jej nechápu v podobě, jak k nám tyto procesy dle teorie relativity doléhají z jiných vztažných soustav. Nezajímá mě, jak se nám jeví, ale jaké JSOU. Podrobněji jsem svůj pohled rozvedl zde.
Ale článek nebyl napsán proto, aby se vymezoval proti teorii relativity. Ať už je to tak či onak, vždycky čas představuje frekvenci nějakých změn. Kdybychom všichni zkameněli i se svými hodinkami a okolním světem, tak bychom vlastně „zastavili“ čas, protože vlna času by měla nekonečnou délku a nulovou frekvenci, jimž odpovídá také nulová energie. A to by umrtvilo jakýkoliv vývoj.
Prožívání času
Někdy se za relativitu času mylně vydává jeho subjektivní prožívání. Ale za vlekoucí se čas na zubařském křesle opravdu Einstein nemůže, stejně jako za prchající šťastné chvilky, ačkoliv tuto chybu humanitně zaměření autoři často dělají. Tak se na to podrobněji podívejme:
Představte si, že jste zavřeni v temné jeskyni bez jakéhokoliv vnějšího kontaktu. Dlouho byste neudrželi ponětí o času. Kdyby k vám doléhal nějaký periodický zvuk nebo světlo, vaše prožívání času by se odvíjelo od něj. Dokonce bychom mohli být bez dalšího srovnání snadno ošáleni, kdyby někdo frekvenci podnětů měnil.
V běžném životě máme těch srovnávacích impulzů průběžně mnoho: od hodinek až po východy nebo západy slunce. Přesto prožívání je velmi odlišné podle toho, jak jsou tyto periody naplněny. A nejde jen o to, že příjemnější události prožíváme subjektivně „rychleji“ než ty nepříjemné, ale jde také o množství - čili frekvenci - těch podnětů.
Nejlépe se to ilustruje na vzpomínkách. Když si vzpomeneme na dětství, ono trvalo relativně dlouho. Bylo naplněno spoustou vývojových zážitků. Pořád se něco dělo. První krůčky, první kolo, první brusle, první láska a tak dále. Jen si vzpomeňte, jak dlouho trvalo, než jste se propracovali od první třídy až do deváté. A co teprve střední škola, vysoká škola, vojna (pro muže pamětníky), první zaměstnání, svatba, narození dětí. Byl to celý gejzír událostí. Jeden mezník za druhým naplňoval naše prožívání času. Frekvence změn byla obrovská.
Čím jsme však starší, tím se nám začíná zdát, že čas najenou běží rychleji. Ani se neohlédneme a děti vyrostly. Když se podíváme zpět, tak posledních třeba deset let uběhlo jako voda. A znovu upozorňuji na to, že čím jsme starší, tím zdánlivě rychleji stárneme. Je to objektivní proces?
Kdepak. Jde o náš subjektivní pocit. Podle řečeného by to mohlo vypadat, že se s tím nedá nic dělat. Ale vtip je v tom, že jsme připustili, abychom žili „na dlouhých vlnách“ a jimi kalibrovali náš života běh. Vysvětlím: Každá vlna má frekvenci, tedy kmitočet. Čím je tento kmitočet nižší, tím je delší vlna. Delší vlna má také nižší energii. Životem se pak přeneseme „rychle“, jakoby delšími kroky. Nevložili jsme dost energie, abychom rozeznávali detaily příležitostí, které překračujeme.
Dlouhé kroky znamenají, že „rychleji“ dospějeme až do cílové stanice – smrti. Dlouhý krok představuje dlouhou periodu, tedy velkou rozteč mezi událostmi, které stojí v našem životě za zaznamenání. Čas plyne bez zapamatovatelných mezníků. Galerií svého života projdeme tak, že jeho obrazy jsou rozmazány do amorfních celků. Teď už je jasné, že v dětství přece jen je těch mezníků – amlitud vlny života – více. Stává se jím i každá nová znalost. Také každá událost, na niž se těšíme. Obecně – každá změna.
Frekvence změn nám subjektivně naplňuje život. Čím je frekvence vyšší, tím více nahušťujeme život subjektivním časem. Proto bychom měli při vší pohodlnosti pamatovat na to, abychom se snažili neustrnout ve stereotypu, který naši vlnu prodlužuje. Nové zážitky a znalosti ji naopak zkracují. Je to docela dobrý recept na „prodloužení“ života rozdrobením času. Navíc nás to vede k tomu, abychom zvedli příležitost, pokud se nabízí. A tato aktivita nejenže zvyšuje kvalitu života, ale také – věřím tomu – prodlužuje život biologicky.
Varovat by nás mělo – jak se stává mnoha starším lidem -, když hodiny se vlečou, ale roky ubíhají. Tento paradox znamená jediné: Průběžné prožívání není naplněno činorodostí nebo nějakými příjemnými zážitky, a proto se zdá, že okamžitý čas ubíhá pomalu. Při zpětném ohlédnutí pak paradoxně – ale logicky – uběhnou roky jako voda, a to kvůli nedostatku zapamatovatelných mezníků.
Tomu rychlejšímu prožívání ve stáří nahrává i relativita, ale nikoliv ta einsteinovská. Když totiž uběhne jeden rok patnáctiletému puberťákovi, zastárl za poslední rok o celou jednu patnáctinu aktuálního života. Ve tříceti jste za poslední rok zestárli o jednu třicetinu stávajícího života. No a v šedesáti analogicky jen o pouhou šedesátinu celkového žití. A když navíc tento malý zlomek neobsahuje dostatek zážitků, stává se jen kvapným krokem v naší pouti až ke smrti.
Poučení
Na závěr dám jednu radu. Když váháte, zda se chopit příležitosti, nebo udělat změnu, pro níž se nám zdají šance pro a proti vyrovnané, tak dejte vždy v takovém případě přednost nejistotě zvratu. Evoluce postupuje stejně a tím se vymaňuje ze stagnace. Vy si aktivním přístupem prodloužíte život, byť třeba jen subjektivně.
