...jenž zradil všechno kolem sebe a zprofanoval i pravdu a lásku. (Pokračování 1. - předchozí část zde).
II. Na štíru s pravdou
Nelze, než začít neuralgickým bodem české historie, a to je vztah k Německu. V září 1990 náš stát na rozdíl od Polska nevyužil při sjednocování Německa pod garancí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států garanci hranic s novým státem. Bylo by to možno považovat za jistý naivismus až diletantství. Že jde o něco horšího, Havel prokázal svou omluvou sudetským Němcům. Samozřejmě, že nelze popřít excesy. Ale omlouvat se za důsledky nositelům jedné z příčin největší světové tragédie, to už opravdu bylo nejen netaktické, ale i zrádné z hlediska českých zájmů. O válečných reparacích ani slova. Zato se vynořily neutuchající majetkové požadavky, zpochybňující i Benešovy dekrety.
Sedm roků pak trvalo, než se podepsala Česko-německá deklarace, kde ve třetím oddíle už Česko lituje vysídlení sudetských Němců a ve čtvrtém oddílu obě strany přiznávají druhé straně odlišný právní názor na historii. V šestém oddílu si obě strany slibují, že členství Česka v EU povede ke sblížení, a zavazují se, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody, což je otevření vrátek pro návrat sudetských Němců i s jejich majetkovými nároky prostřednictvím práva EU. Celá tato nanejvýš nebezpečná situace byla navozena dřívějšími Havlovými kroky. Za zmínku stojí, že v Německé verzi je vysídlení nazýváno vyhnáním a státní hranice je německy pojmenována stávající hranicí. Je třeba další komentář?
Vzpomínám si také, jak v počátcích své rostoucí popularity Havel zaujímal rezervovaný postoj ke svým majetkovým nárokům. Snad si dobře pamatuji jeho prohlášení, že on sám nic nepožaduje (nepotřebuje?). Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené až po 25.2. 1948. Přesto, že jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů, Havel, pokud se nemýlím, už v roce 1991 požádal o navrácení majetku, který také v roce 1992 získal vč. Lucerny. Poprvé tak byla prolomena restituční hranice a zvráceny ve vší tichosti Benešovy dektety.
V době, kdy Havel vypráví o temných nitkách a mafiánském kapitalismu, čímž vyslovil ortel například nad úspěšným JZD Slušovice, sám se neštítil navázat obchodní kontakt s údajným spolupracovníkem StB Junkem, šéfem nechvalně známého Chemapolu. Porušil předkupní právo svého bratra (švagrové) a prodal Chemapolu polovinu Lucerny za 200mil. Kč, což přispělo při jeho krachu k prohloubení nekrytých závazků. Z konkursní podstaty se pak tato část Lucerny prodala se ztrátou někde kolem 55mil. Kč. Kolem této transakce se motali kromě Junka i Čalfa, v té době Junkův právní poradce, Tošovský (Havlem jmenovaný guvernér ČNB a předseda půlroční „hradní" vlády), dokonce se v dobovém tisku spekulovalo i o Miloši Červenkovi, údajném absolventovi Akademie KGB.
Tošovský je vůbec zvláštní případ. Pochybná nomeklaturní minulost, šedá eminence napříč režimy. Po Sarajevském atentátu byl ochoten si z vedení ČNB odskočit na půl roku dělat premiéra vlády, osvíceně vybrané Havlem v rámci účtování s Klausem v roce 1997. Tento servilní prospěchář nejenže předtím zdevastoval bankovní trh nefunkčním bankovním dohledem, kdy vlastně zkrachovaly téměř všechny banky se škodou přesahující 200 miliard Kč, ale dusil českou ekonomiku šílenými úroky. Při podhodnocené koruně to byla pozvánka pro zahraniční spekulanty, aby si do Česka chodili vybírat zisky. To všechno v rámci hradního boje proti Klausovi.
Největší škody však Havel udělal svým servilním postojem k USA, Německu, Izraeli, Vatikánu (v tomto pořadí) a nadnárodně organizovaným elitám, ať už rodovým nebo ekonomickým. To vše šlo pod záminkou světoobčanství (a když se to hodilo euroobčanství) na úkor zájmů vlastní země, a vůbec vlasteneckého cítění. Zatajoval, že ty silné země na své národní zajmy nedají dopustit, naši národní identifikaci neustále bagatelizoval jako „čecháčkovství" a zaprděný provincionalismus.
Pořád Čechům vtloukal do hlavy, že té západní etice se musíme teprve naučit, a to vše v době, kdy si zahraniční podvodníci u nás podávali kliku. Lidem byla sugerována představa jakési finanční a odborné pomoci ze Západu, přitom šlo pouze o fondy na to, aby mohli být zaplaceni ekonomičtí sběrači informací, co se vyplatí v Česku privatizovat, na koho se obrátit a jaké metody použít. Stali jsme se jakýmsi Eldorádem Východu pro ty, kteří chtěli získat styky na nejvyšších místech, státní dotace k tomu, pak diktovat podmínky v obchodních vztazích, vykořisťovat zaměstnance u nich doma nepředstavitelným způsobem, zpožďovat platby nebo nezaplatit vůbec, nakonec i s penězi zmizet na Západě. Nelze to vše přičítat Havlovi, ale byl to on, kdo k tomu svou rétorikou otevřel politické klima.
Kapitolou samou pro sebe je na jedné straně salónní pacifismus, na druhé straně obhajoba tzv. humanitárních válek.Pokud se týče první pózy, přišla nás velice draho opuštěním historické zbrojní výroby. Hlavně na Slovensku to vedlo k velké nezaměstnanosti, což byl další kamínek do mozaiky separatistických nálad a slovenského nacionalismu. Samozřejmě, že uvolněné trhy byly okamžitě zaplněny západními zbrojařskými koncerny, které asi v jeho očích dodávaly zbraně pro humanitárnější zabíjení. Tyto firmy mu nikdy nebudou moci být dost vděčné. Byla to naivita, nebo záměr? Nevím, co je horší.
Vrcholem jeho politické blamáže byly pseudointelektuální výrony o humanitárních válkách a humanitárním bombardování, dokonce byl aktivní prostřednictvím výzev, které podepsal bez ohledu na umírněnější postoj české vlády. V době, kdy na spřízněnou Jugoslávii dopadaly tříštivé kazetové bomby a uranové střely, bylo to zvlášť cynické. Zde musím odkázat na zcela rozdílné hodnocení Klause, který si zachoval zdravý rozum. Havel místo toho se stal pátou kolonou revanšistické politiky, kterou uplatňovaly státy Osy proti Jugoslávii a zejména slovanským Srbům. Mocnému Německu vyhovuje, aby do EU vstoupily státy co nejmenší podle hesla „rozděl a panuj". Obdobné válečnické „zanícení" prezentoval před útokem na Afghanistán a na Irák. Nikdy se neomluvil za všechny lži, které zejména před iráckou agresí padly. Opravdu humanista „na baterky".
Havlova politika tady navodila i nostalgii po Rakousko-Uhersku, což považuji za podrývání samotných základů našeho státu. Z českých hrdinů, jako je Žižka nebo Borovský, se stávají lapkové a buřiči. Národně osvobozenecký boj se vykládá div ne jako zpátečnictví proti internacionalismu (rozuměj germanizaci). Tyto reminiscence na feudalismus a jemu podřízenou Evropu ještě posílil instalací Schwarzenberga do funkce „kancléře" (ačkoliv to byl pouhý vedoucí kanceláře).
Pokračování příště
III. Na štíru s láskou
IV. a možná i více
