V přístupových smlouvách k EU je zakotvena povinnost zavést euro. Výjimku si vyjednala pouze Velká Británie. Nečas a Schwarzenberg se nechopili šance, kterou jim dala v současné době protlačovaná změna „Smlouvy o fungování Evropské unie“, na níž má eminentní zájem zejména Německo.
O vynucovaných změnách této základní smlouvy jsem psal v článku Pozor! Vlastizrada načatá „Lisabonem“ tragicky kulminuje právě dnes. Jde o to, že ESM (Evropský stabilizační mechanismus) na záchranu eura byl v rozporu klauzulí o zákazu záchrany, jež ustanovuje zákaz odpovědnosti za závazky či převzetí závazku jiného členského státu Unie. Ačkoliv to někteří servilní „odborníci“ popírají, Merkelová dobře ví, že by jí to tamní ústavní soud shodil. Tam totiž zatím ÚS funguje, to jen u nás stačí, že si předseda ÚS vyslechne pokyny německého velvyslance, jak tomu bylo před posvěcením Lisabonské smlouvy.
Německo potřebuje, aby jim zůstaly všechny výhody ze společné měny, ale aby náklady, které dnes dosahují katastrofických rozměrů, zaplatili všichni. Po schválení našim Senátem se po týdenním odkladu o tom bude ve Sněmovně hlasovat 7. května. Není pochyb o tom, že kolaboranti v čele se Schwarzenbergem tuto novelu schválí, ačkoliv představuje nijak nelimitovaný a neodvolatelný závazek, vyčíslený Ministerstvem zahraničí dosud na 350 miliard korun (35 tisíc na jednu českou hlavu). V době úspor ordinovaných vládou „rozpočtové odpovědnosti“ – opravdu „obhajitelné“...
Tito vlastizrádci nás chlácholí, že se nás to netýká. Zatím. Copak nevidí dál než za horizont svého vládnutí? Oni odejdou a fatální závazky zůstanou. Neodvratně a neodvolatelně. Kromě Velké Británie má totiž ve smlouvě každý členský stát, že zavede euro. Jestli nás někdo ohlupuje tím, že to dosud nehrozí, tak je třeba vzít v úvahu, že smluvní závazek nám bere z rukou svobodné rozhodnutí, zda ano. Jestli EU usoudí, že jsme připraveni, musíme závazek splnit. A situace se změnila v tom smyslu, že v době podepsání závazku bylo euro „za odměnu“, dnes je „za trest“. Německo určitě neopomine možnost se o šílené důsledky zavedení společné měny podělit s co největším počtem členů eurozóny.
A tak nechápu, proč naši zástupci nevyužili příležitost „něco za něco“, jak tomu bylo například při schválení Lisabonské smlouvy, a nepožadovali nyní zrušení naší povinnosti zavést euro výměnou za novelu. Tehdy byla obdobně prosazena tzv. Klausova výjimka, která měla aspoň bránit nároku sudetských Němců. Její ratifikace sice není dosud jistá, protože EU vymyslelo obezličku, že se nemá tato výjimka ratifikovat jedním právním aktem společně se smlouvou o přistoupení Chorvatska, jak bylo dohodnuto. Taky „pěkný“ příklad farizejství EU, kdy dohody platí jen pro velké nebo aspoň „staré“ členy.
Ale přesto tato výjimka ukazuje cestu, jak můžeme prosazovat své životní zájmy v EU. Podmínit souhlas s požadavky velkých zemí schválením požadavků vlastních. Aspoň do té doby, než veškeré rozhodování předáme i se zbytkem suverenity mimo Českou republiku, jak se k tomu bohužel schyluje.
Dokud zbytky suverenity máme, neměli bychom se zdráhat ji také v zájmu ČR využívat. Proč tuto normální a nezpochybnitelnou zásadu vůbec připomínám? Protože vlastizrádci, jako je Schwarzenberg, straší všechny, kteří by mohli chtít hájit zájmy vlasti, že budeme za „potížisty“. Podle něj musí malý člen jen kolaborovat ve všem, co vyhovuje někomu jinému, pohříchu vždy na úkor vlastních zájmů.
Jak hloupé jsou argumenty tohoto typu, mohu dokumentovat z výhrad, které zazněly pod mým minulým článkem. Možná je to jen naivita, když se tito protagonisté ptali, proč tedy kromě Česka nikdo proti změně základní smlouvy o fungování EU nic nenamítá. Tak zaprvé, Velká Británie nebude nikdy členem eurozóny, takže se jí to netýká. Zadruhé, „staří“ členové vědí, že ESM je určen pouze pro jejich záchranu, noví členové nedostanou nic (viz Slovinsko). Zatřetí, není kouzelné pro stávající členy eurozóny se podělit o své dluhy i s těmi, kteří dosud členy eurozóny nebyli? A začtvrté, v každé malé zemi, které mezi nováčky převažují, je nějaký Schwarzenberg, který prosazuje submisivní přístup a straší je rolí „potížistů“ či propadem na periferii Evropy.
Když už jsme promeškali šanci se vyvázat, podobně jako Velká Británie, z povinnosti zavést předlužené euro, chtěl bych se přidat k apelu Marka Vokšaye na poslance, aby hlasovali proti paktu ESM, který nás zatáhne do likvidačních závazků. Nebo už máme loutkový Parlament? Pak by hrozila pouliční „demokracie“.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
