Studentům středních škol se dostalo v projektu „studentských voleb“ opravdu nečekaného didaktického materiálu. Místo procvičení tohoto základního demokratického nástroje získali úplně jiná poučení, a to o návratu existenčního strachu ředitelů škol, známého z totality.
Také dostali neuvěřitelný doklad falše levicových politiků, který si nezadá s minulým režimem. Ne nadarmo se vždy po dvaceti letech postupného zabředávání do farizejské a odcizené politiky schyluje k nějaké formě revolty. Teď zejména ČSSD mladým dala školu života, že takto to dál nejde.
Když jsem dnes otevřel Právo, v duchu mě to vrátilo před rok 1989. Narazil jsem na titulek: „Hejtmani podpořili studentské volby“. Vzpomněl jsem si také na Orwelovo, že válka je mír a mír je válka. Nehoráznost vydávat černé za bílé vyžaduje vždy určitou míru společenské apatie a naopak neprozíravé drzosti vládnoucích potentátů. Signalizuje to neklamně, že se jistý styl politiky právě vyčerpal.
Socan Hašek předvedl v krátké době už podruhé licoměrnost takových metod. Nejprve nazval mlžení lavírujícího nešťastníka Vlčka slovem chlapa. Dělal z nás snad blázny? Poté jako zástupce Asociace krajů brojil proti projektu studentských voleb natolik, že ministryně Kopicová ostudně stáhla svou záštitu. Dělal dokonce zastrašující „průzkumy“, kolik škol se projektu zúčastní. Když se mu podařilo valnou část ředitelů odstrašit a zveřejnění výsledků odložit po volbách, najednou pokrytecky hejtmani - vesměs z řad socanů – studentské volby „podpořili“.
Všechno to začal Rath, který je často používán jako socialistické beranidlo. Ve Středočeském kraji, kde je 154 středních škol, zůstali jen tři stateční ředitelé, kde se volby uskuteční. Ostatní si mohli připomenout, jak to vypadalo v Česku před pádem socialismu. Nebyla už padesátá léta, aby se vydávala jednoznačná rozhodnutí shora. Tehdy se už spoléhalo na karierní sebekázeň, autocenzuru a „dorovolně povinnou“ loajalitu.
Ani v hodinách dějepisu nebo občanské výchovy by studenti nemohli projít výmluvnějším seminářem. Toto poučení je důležitější, než kdyby mohli cvičně hodit nějaký lístek do urny. Týká se to zejména těch, kteří se na tu možnost těšili a byla jim upřena. Měli by si pamatovat, kdo byl původcem strachu vedení jejich škol. Měli by získat životní citlivost a trvalou averzi proti takovým metodám.
Ti, kteří tuto možnost dostanou přes všechny překážky nastražené ČSSD, by si měli svých ředitelů a příslušných pedagogů o to více vážit. A pokud by jim hrozila pod jinými záminkami karierní pomsta, měli by se za ně postavit třeba i revoltou.
Na závěr chci poukázat na tohle: Kdo má strach z mladých? Kdo se bojí jejich hlasu? Kdo má strach z budoucí inteligence? Nejsou to ti usvědčení lháři, kteří si dávají na transparenty, že naplní sny našich dětí? Ta neskutečná záludná troufalost!
Chci věřit, že děti důsledky této politiky, jíž je existenční strach, nebudou muset snášet. Chce to jedno, aby se rodiče a prarodiče opravdu zamysleli, jestli za nějaké krátkodobé úplatky při volbách ohrozí budoucnost svých potomků.
