Podle návrhu zákona, předloženého ministrem Martinem Římanem a schváleného Sněmovnou, budeme všichni uživatelé mobilních telefónů - a že nás jsou milióny - de facto on-line monitorováni pro záměry Policie ČR: lokalita, pohyb a charakteristiky spojení uskutečněných i neuskutečněných, a to až rok zpětně. Za výsměch nejkrutější považuji, když to musí současnému ministrovi z ODS otloukat o hlavu jeho předchůdce z ČSSD, a ještě k tomu Milan Urban. Děsivé. A já bloud jsem kvůli zachování občanských svobod volil ODS. Tu máš čerte kropáč!
Martina znám, protože jsem jej po vysoké škole, pár let před pádem komunismu, doporučoval do výpočetního střediska, které jsem odborně vedl. Poznal jsem jej jako chytrého a ambiciózního kluka, který rád svobodně i v této době vyjadřoval své názory a vedl polemiky i na pracovišti. Pravdou bylo, že v mém kolektivu, jenž nebyl založen na žádné politické disciplíně, nebylo volné šíření názorů ani v té době velkým rizikem. Myslím, že ani tehdy nás nikdo na pracovišti neodposlouchával.
Proto je pro mě takovým zklamáním, k čemu se to nyní Martin propůjčil, i když to přímo nevyvolal. Je to srovnatelně tragická situace, jako když zdecimovaný a nešťastný Dubček podepsal „pendrekový zákon". Ta Římanova průpovídka, že musíme dostát jedné ze směrnic Evropské unie, je dovršením celé absurdity. Jako bych slyšel Špidlu nebo Součkovou tyranizující potravináře, prodejce a restauratéry (viz koblihová šikana). Ale teď je ve hře něco více - sboboda! ODS jsem volil i kvůli rezervovanějšímu postoji k EU.
A nyní přišla po Lisabonu další rána. Není náhodou svoboda jednotlivce vyšší hodnotou než servilita vůči EU? Odpovědností se není možné ohánět. Co by se stalo? Stály tanky na našich hranicích? Dubčekovi se vyčítá, že podepsal v Moskvě potupný protokol přesto, že měl odpovědnost za 15 miliónů lidí, kterým hrozila reálná újma, i fyzická. Dnes by tady hrozilo jen to, že budeme trochu svobodnější a Barroso nebo Pöterring by nám vzkazovali důtky. Ostatně, rád bych je viděl zase trochu nazlobené.
Sledují nás kamery, mýtné brány, satelity vč. GPS, Echolon, karetní asociace, telefonní a mobilní operátoři, připojovatelé k sítím, internetoví vyhledavači, teď nám ještě kdekdo leze do počítače. Různé státní - a dokonce i nestátní - složky mají mít přístup do centrálních databází. U Langera s Řebíčkem to vyvrcholilo těmi plánovanými pravomocemi pojišťoven. Dominantní firmy si dovolují stále více. Na letištích se odehrávají šaškárny přesahující zdravý rozum. V zájmu naší „svobody" nás budou hlídat i kamery, které vidí pod šaty. Budeme povinně odevzdávat biometrické údaje a hlásit CIA, co jsme měli v letadle na oběd. Otisky prstů už dáváme, jako za komunistů kriminálníci (omlouvám se disidentům).
Když Ústavní soud zrušil třídenní moratorium na proplácení dávek z nemocenského pojištění, vyslovil se v tom smyslu, že kvůli malé části populace, která systém zneužívá, stát nesmí z pohodlnosti omezovat plošně všechny ostatní. A právě to se nyní velmi často děje. Z každého excesu nějakého marginálního jevu nám stát - údajně pro naše vlastní „dobro" - dekretuje čím dál tím tužší zákony, disciplínu a plošný dohled, který nemá v některých směrech obdoby ani v tom, co pamatujeme ze socialismu. Terorismus je takovým zaklínadlem, že kdyby jej ve světě nebylo, musel by se tak jako tak vymyslet.
Svět nemůže být nikdy absolutně bezpečný. Mnohem větším nebezpečím je, že pod záminkou, že někdo se postará o naše bezpečí, ztratíme svobodu. S ní paradoxně přijdeme i o ono bezpečí. Jak řekl přede mnou Benjamin Franklin: Kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečí ("He who gives up freedom for safety deserves neither."). Paradoxně tuto větu v únoru citoval ve Washingtonu ve svém projevu Topolánek. Pane premiére, svoboda není jen radar.
Martine, polepši se, nemám koho volit. A Paroubek si brousí zuby na krajské volby.
