I kdyby nic z toho, o čem budu psát níže, nemělo ten zásadní význam, který mu přikládám, jedna věc je neoddiskutovatelná. Někdo z nás totiž dělá blbce. Když neprošla federalisticky laděná evropská ústava s prezidentem, ministrem zahraničí a hymnou, tak byla pozměněna forma, přičemž obsah zůstal zachován. Funkce se jen přejmenovaly, federalistický náboj, pokud nebyl ještě posílen, tak zůstal zachován, a vrcholem všeho farizejství byla v Lisabonu všudypřítomná nednárodní evropská symbolika, jež normálně přísluší suverénním státním útvarům. A tak za zvuků hymny - nehymny Ódy na radost nám tady nějací „osvícení" vizionáři opět nadekretovali cestu ke světlým zítřkům.
Nešlo to po právu, tak to prostě musí jít podfukem. Co na tom, že se státy vzdávají části své suverenity, co na tom, že jsou tam prvky ústavní legislativy - má být protlačena parlamenty jako běžná mezinárodní smlouva. Dokonce má být schválena, aniž poslanci dostanou její znění v mateřském jazyce. Přece se poslanci nebudou zabývat textem, když se na něm shodli nějací evropští Superšpidlové s plamenným zrakem fanatiků a ambicemi superbyrokratů a oligarchů. Pohříchu to byli ti, kdož mají za sebou početné národy, jako Němci a Francouzi, aby konečně tu Evropu ovládli k obrazu svému.
Úzká skupina eurošílenců tady rozpoutala nezodpovědný nedemokratický proces, který má shora a bez demokratických principů určovat budoucnost světadílu. Dokud se jednalo o volný pohyb kapitálu, zboží a pracovních sil, bylo se možno s touto vizí ztotožnit. Ale nové členské státy, nejenže dosud těchto základních práv nedosáhly, naopak jsou neustále, zejména Německem, oddalována. Kdo v tom nevidí předznamenání, jak to bude i v budoucnu s rovnými právy a demokracií vypadat, je velmi naivní. Jen si vzpomeňme, jaký verbální frajírek byl náš premiér Topolánek, a jak v Lisabonu sklopil uši a při Ódě na radost měl stejně přiblblý výraz jako jako Špidla, když pod heslem „zdroje jsou" podepisoval nevýhodné přístupové smlouvy, které nota bene - jak se ukázalo - zavazují jen malé členy.
Vzpomeňme s pietou na české cukrovary ať víme, jak vypadá volný obchod po evropsku. Regulace, subvence, dotace a pokuty v rozsahu nemyslitelném i v období perestrojky. Jedná se o nezodpovědnou hru fanatiků, kteří mi připomínají Chruščova, jenž také vyhlašoval, kterak předstihne USA a dával si k tomu socialistické závazky. Osvíceně rozhodl, že se bude kupříkladu pěstovat největší kukuřice, třeba na neúrodných celinách. Vždycky si na to vzpomenu, když vidím místo obilí všude žluté lány řepky, a to kvůli nějaké šílené hlavě zvící melounu (nahoře zelená, uvnitř rudá). Kdyby byla naše, tak toho nositele nebudu volit. Ale co dělat, když mráz přichází z Bruselu?
A jsme u konce demokracie v Česku a potažmo v celé Evropě. Demokracie je vždy založena na tom, že vládnoucí garnitura musí u voleb chtě nechtě složit účty. Už dnes to skřípe. Součková se vymlouvala na Evropu, když de facto zlikvidovala hotová jídla v restauracích a když jsme si museli nechat líbit i takové absurdity, jako bylo balení koblih. Zlikvidovali jsme také mnoho drobných potravinářských provozoven podnikakavých a pracovitých živnostníků, kteří prostě objektivně nemohli splnit nesmyslné normy, aniž by však komukoliv hrozila nějaká újma. Zato nikomu nevadí, že jsme se nechali připravit o naše přísnější normy, které dbaly třeba na kvalitu uzenin. Kromě toho má na zdraví národa negativní vliv i používání náhražek v masných a mléčných výrobcích nebo třeba i v čokoládě. Dnes se evropskými direktivami ohání iministr za ODS Říman, který chce monitorovat telekomunikační provoz. Koho u voleb budeme brát k odpovědnosti? Uvědomme si, že na příslušného eurokomisaře je demokracie krátká! Systémem zastupitelské demokracie už zásadní záležitosti nebudeme mít možnost ovlivnit ani teoreticky.
Už teď je situace vážná, demokracie přestává fungovat a je postupně nahrazována nadnárodní byrokracií v područí velkých členů. Proto vezměme u voleb k zodpovědnosti všechny, kdož to připustili, než bude pozdě. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy nebude na dlouhá léta cesty zpět k normálním demokratickým poměrům. Zavede se systém rozhodování zcela nezávislý na malých členech. U voleb si pak vybereme ty, kteří na národní úrovni budou parazitovat na přerozdělovacích mechanismech mnohastupňového koruptivního systému. Když po nich něco budeme chtít, s blahosklonným úsměvem nás odkáží na evropskou direktivu, poplatnou zájmům velkých zemí. Už dnes chtějí velké státy sjednocovat daňovou legislativu, aby zabrzdily rychlejší rozvoj nových členů.
Je tady ještě jedno závažné nebezpečí. Tak jako se chtěli spojovat proletáři všech zemí, dnes v integraci cítí příležitost vedle těch socialistických tendencí i náboženské organizace. Zejména katolická církev si brousí zuby, jak postupně bude svou ideologii implantovat do pohanského Česka. Už dnes bychom na lehkou váhu neměli brát evropské soudy, které budou při rozhodování třeba o církevních restitucích nebo o nárocích sudetských Němců vycházet ze zcela odlišných právních, kulturních a společenských tradic.
Zastavme ratifikaci Lisabonské smlouvy! Jejím přijetímby byla dokončena demontáž díla T. G. Masaryka! Stačilo by 20 let a po oddělení Slovenska by byla demontáž suverénního státu, založeného v roce 1918, završena. Masaryk by se musel obracet v hrobě. Měli by to na svědomí lidé, kteří se jím na začátku své kariéry oháněli.
Je zcela nepochybné, že se Evropská unie rozpadne. Neodvratným se to stalo v okamžiku, když v honbě za mocí, restaurací sfér vlivu a institucializací požitků se místo původně proklamovaných svobod stává Evropa doménou evropské oligarchie, k čemuž momentálně mají sloužit federativní nástroje. Kdybychom chtěli později po Schengenu a případné ratifikaci Lisabonské smlouvy vystoupit, není vůbec jisté, že by mohla být Česká republika obnovena v původních hranicích. Vždyť o tom přece bude rozhodovat Štrasburk. Můžeme vědět jak? Až se ten domeček z karet bude hroutit, nejsou bohužel vyloučeny ani války. Velké státy mají velké ambice a fanatickým nadnárodním altruismem netrpí.
O tématu jsem již psal zde a částečně zde.
