Tak už je to tady. Stalo se nevyhnutelné. Nastala poslední zteč na zbytky státní suverenity. Že jste to nečekali tak brzy? Přiznejte se i vy – eurorealisté, europesimisté, eurofobové a dokonce i eurokatastrofisté.
Šílené plody eurofanatismu předstihují veškerá očekávání tragických následků. Vývoj pádí netušeně. Není to ještě ani dva roky, co se podfukem na pokraji násilí prosadil „Lisabon“ pacifikací Irů a posléze i našeho prezidenta. Místo pokání se utahují šrouby.
Více než před rokem jsem napsal článek „Klaus je euro-optimista: Postdemokracie spasí euro“. V něm se rozebírají chyby při projektu eurozóny, přičemž prezident Klaus předvídal, že euro bude „zachraňováno“ za každou cenu, tedy i za cenu obrovských nákladů a postemokracie.
Já jsem k tomu dodal, že žádné náklady nakonec tu nerovnováhu a diverzitu nesprovodí jen tak ze světa, tedy z Evropy. Jestli politika znemožní, aby byla rovnováha nastolena ekonomicky, „vybouchne“ to nakonec v politické rovině ještě s daleko hrůznějšími důsledky.
A o tom právě byla schůzka Sarkozyho a Merkelové. Evropská ekonomická vláda, na jejímž vzniku se shodli, má pod záminkou záchrany eura připravit ostatní členské státy o poslední zbytky suverénního rozhodování. Pokud se to podaří, ten vlak už pojede samospádem mimo nás.
Nebudeme potřebovat vládu, ale ani parlament. Budou stačit loajální až devótní úředníci, implementující francouzská a německá přání, která - díky „lisabonskému“ systému majorit dle lidnatosti - vyřadí z rozhodování ostatní členy.
Nepochybuji však o tom, že administrativa se tímto centrálním velením nesníží, ale právě naopak nakyne. V systému vícestupňového přerozdělování je totiž vždy o co usilovat. A to by v tom byl čert, aby český papeženec jakékoliv sebenesmyslnější normy ještě iniciativně nepřitvrdil (vzpomeňme na balené koblihy, bezdotykové baterie a kulaté rohy).
Na národní úrovni se budou řešit takové „zásadní spory“ jako mezi „chudáčkem starým“ a „pazdeřím v zadku“. Čínu tím jistě ekonomicky udoláme.
Součástí celého plánu jsou i evropské daně. Nakonec o peníze jde vždy až v prvé řadě. Zejména o to, aby poplatníci o nich nemohli rozhodovat ani zprostředkovaně. Úpadek takového systému je stejně nevyhnutelný, jako byl předem zákonitý osud Gorbačovovy perestrojky.
Nebo jde spíše o návrat k Brežněvovi? Že by mohlo dojít vše až k Hitlerovi, raději nepomyslet...
PS Napadlo mě ještě jedno neblahé podobenství. Akronym obou státníků lze napsat jako SarkoM, tedy rakovina Evropy...
