Tak Srbové prý zlobí. Dokonce víc než kosovští Albánci. Mě zase zlobí Schwarzenberg. Představte si, že Srbové v Kosovu se najednou ocitli v jiném státu, a to ještě pod mezinárodním protektorátem. (Dá se nyní říci, že pod protektorátem Evropské unie, protože Američani šli šířit svobodu „Made in USA" zase o dům dál a pohříchu zase ohněm a mečem). Představte si, že Srbsko přišlo o nerostné bohatství a dokonce o investice v miliardách dolarů; tedy žádná ochrana investic podle západního střihu. A představte si, že Srbům, kteří v Kosovu přišli o vlast, vládne zločinec, který je etnicky vyvražďoval. A oni si dovolují zlobit!
Nedivím se, že to berou jako okupaci, se kterou se NIKDY nesmíří. Vzpomínám si, když nás v roce 1968 okupovala sovětská vojska, že někteří z nás také „zlobili". V porovnání s děním v Kosovu se dá říci, že se tato vojska s výjimkou několika excesů chovala relativně „slušně". A představte si ten neuvěřitelný nevděk, že někteří z nás zlobili a vůbec se slušně chovat nechtěli, že třeba psali nápisy „Běž domů, Ivane!" nebo dokonce i vulgárnější vzkazy, co zatím dělá v Rusku Kolja Nataši. O rok později dokonce zlobiví nevděčníci po hokeji rozbili výlohy Aeroflotu a pískali na sovětské sportovce. Zatímco sovětská armáda už byla ve vší slušnosti v kasárnách, někteří neuvědomělí Češi dělali bordel. Mnohokrát je Husák za to odsuzoval, nejdříve starostlivě, pak pomstychtivě.
Ale protože ani tehdy nás nikdo nepřičlenil k Sovětskému Svazu, ani bomby nám nepadaly na hlavu, jsou Srbové v Kosovu v nesrovnatelně horší situaci. Však mnoho z těch, jež Albánci přímo nezavraždili, byli vyhnáni nebo raději utekli, ačkoliv přišli o celý majetek. V porovnání s tím, byla u nás selanka. A Biĺak je proti Thaćimu učiněný anděl, pravda s pučícími rohy, ale skutečný ďábel vypadá asi jako kosovský premiér - s rukama od krve a drog.
O problematice Kosova jsem již napsal dva články, zde a zde. V druhém článku se pokouším o shrnutí důvodů, vedoucích k této historické nespravedlnosti. Ačkoliv jsem to letmo zmínil, čtenáři mě upozornili na velký význam surovinového bohatství Kosova. Souhlasím. Přesto jsou i důvody podle mě důležitější, ačkoliv jim někteří, zvláště mladí, odítají uvěřit. Ti, co už totiž vyrůstali pod havlovskou propagandou světoobčanství, evropanství a bagatelizace vlastenectví, odmítají uvěřit, že by mohlo hrát roli něco tak vágního, jako reminiscence na minulý vliv a jako poválečný revanšismus. Ale to je nepochopení historických zákonitostí. Není přece těžké pochopit, že státy, které po první i druhé světové válce přišly o vliv nebo přímo o území, že využijí každé příležitosti k historickému zvratu nebo aspoň obnovení vlivu.
Nesmíme si bláhově myslet, že po dvou tisících letech od počátku našeho letopočtu najednou otázky kontroly území ztratily smysl. To by ztratilo smysl i ono oddělování Kosova. Kdyby vyhlásil samostatnost Žitný ostrov na Slovensku, nepochybuji, že první by jej uznalo Maďarsko. Kdo nechce rozumět, je nejen naivní, ale prokazuje i značnou omezenost v rozhledu. A v hloupost se to přetavuje u těch, kteří v odkrytí této reality spatřují nějaké relikty komunistické ideologie. To by i Masaryk musel být komunistou. Právě naopak. Totiž je to komunistická ideologie, jež stojí na nerealistickém očekávání, že každý bude konat podle svých schopností a čerpat podle svých potřeb. Stejně jako tato ideologie nefunguje mezi jednotlivci, nemůže fungovat ani mezi národy a státy, i kdyby se to kamuflovalo globalizací. Dokonce každý šimpanz chápe, že si musí hájit teritorium proti šimpanzům z cizích tlup. Tuto přirozenost dobře chápou a zneužívají příslušníci velkých „tlup", kteří pak třeba pod zástěrkou Evropské unie pacifikují ty malé. A k tomu těm ještě menším vytvoří podmínky pro odštěpení, aby se mohli přichýlit k impériu podle hesla „rozděl a panuj".
Ono není opravdu náhodou, že Slovinsko, kterým to vše začalo, jako první uznaly Německo, Itálie, Rakousko a Maďarsko, přičemž právě sjednocené Německo celou situaci podněcovalo. A ve stejné režii to pokračovalo i Chorvatskem a dalšími státy bývalé Jugoslávie. Tehdy ještě byly USA zdrženlivé. Německu se tak podařilo více, než ve druhé světové válce. A jen „diplomatickými" prostředky, které na jedné straně podnítily zabíjení a na druhé straně rozhodly třeba o tom, kdo na pobřeží bude stavět hotely.
Ale abychom se vrátili do Kosova, tak je třeba si uvědomit, že jeho albanizace započala v roce 1941 fašistickou správou Velké Albánie Itálií. Od té doby se začali do Kosova stěhovat Albánci a vytlačovat Slovany. Při jejich vyšší porodnosti se změnila i demografická a národnostní struktura ve prospěch albánské národnosti. Jestli někdo považuje národnost za přežitek, ať se na to zeptá Srbů a Albánců, kteří spolu na jednom území soupeří o vliv. A je nepochybné, že každý má své historické spojence. Z jedné strany Rusko a z druhé strany Německo a Itálie se ucházejí o strategický vliv.
Byl jsem kritizován, že jsem zmínil i zájmy šlechtických rodů. Nemusí přitom jít vždy přímo o konkrétní restituce, třeba majetku, stačí když jde o restituce poměrů, kdy měly tyto rody vliv napříč celou Evropou. A i kdyby zde nešlo o nějaké zištné cíle, v každém případě by šlo o nostalgii. Čtenáři nechť si uvědomí, že ještě otec našeho Schwarzenberga zažil plný rozkvět Rakouska - Uherska, pod něž spadalo i Slovinsko, Chorvatsko a Bosna. Byli to Srbové, kdož v obou světových válkách osvobodili tato území. Vždy proti koalicím s Německem a Rakouskem. Jestli zde rodové zájmy šlechty nejsou přímo majetkové, tak nepochybně odlučování území od bývalého Srbského království a jejich integrace se zeměmi, dříve spojenými nejen v rámci Rakouska - Uherska, ale i rozvětvenými rodovými svazky, jim jistě „voní" dětstvím a tradicemi, na nichž šlechta spočívá.
