Tento článek jsem chtěl napsat, až Ústavní soud rozhodne, jak po něm žádal říšský velvyslanec. Pak jsem si řekl, že protagonisté by měli vědět předem, jakým symbolem se stanou.
Ani euroskeptici nepochybují, jaký - po alibistickém odročení - vydá soud verdikt. Soudkyně Wagnerová se už před prvním rozhodováním přiznala: „Posuzováním Lisabonské smlouvy, které na nás bylo přeneseno, můžeme teoreticky ovlivňovat celou evropskou politiku. To je jistě velmi těžký úkol a pod tou tíží ramena téměř klesají..." Tím vypověděla o své podjatosti, totiž že podléhá tomu, jaký výsledek očekává EU, místo aby se jí třásla kolena před možností pohřbení suverenity státu, odkázané předky. Nemělo by ji zavazovat nic jiného než Ústava. Evropská politika musí být v této kauze irelevantní.
Korunu tomu nasadil Rychetský, který si sám kauzu mimo řádně stanovené pořadí vybral, a poté se sešel s německým velvyslancem, kdy „bylo diskutováno i nejaktuálnější téma, kterým je přezkum Lisabonské smlouvy. Protože pan velvyslanec je právník, měl zprávy o tom, jak rozhodoval německý ústavní soud a zajímalo ho, jak vypadá přezkum Lisabonské smlouvy v České republice." (Tolik mluvčí ÚS Göttinger). Jestli by se našel jiný Absurdistán, v němž by nebyl Rychetský považován za podjatého, si opravdu nejsem jist. Spíš by musel pod tlakem veřejnosti abdikovat úplně.
Takže ačkoliv je zřejmé, že Lisabonská smlouva suverenitu samostatného státu rozmělňuje, verdikt bude poplatný době. Nejhorší na tom je, že suverenita se neodevzdává jen do rukou EU, která je stále de iure mezinárodní organizací, ale podle Lisabonské smlouvy de facto vekým zemím, které mají příslušné většiny na prosazení své politiky i uvnitř našeho státu bez možnosti blokace.
Nechápu euronadšence, eurofily, eurooptimisty a euronaivy, kteří vycházejí ze dvou báchorek. První je, že v globalizovaném světě nám nic jiného nezbývá. Bývá to podtrženo i ruským strašákem. Stejné kapitulantství však má svou obdobu, kdy za minulého režimu stejně „rozumní" politici omlouvali své kapitulantství dohodami z Jalty a Postupimi. I strašáka analogicky měli, byl to recipročně americký imperialista.
Druhou báchorkou je, že si neumíme vládnout. No to je od kapitulantů tedy velmi „půvabný" argument. Nejdříve udělat všechno pro to, abychom museli akceptovat cizí rozhodnutí a posléze to vydávat za důkaz naší neschopnosti. Ano, za protektorátu nebo za totality jsme si opravdu poradit neuměli. Po „Lisabonu" to bude stejné. Ale těch necelých dvacet let první republiky dokázalo, že vlastní věci bychom nespravovali o nic hůře, než je tomu v cizině. Jinak uvažují právě jen čecháčci, i kdyby se považovali za kosmopolity.
Abych se vrátil k symbolům kolaborace. Takovými ksichty byly pro mou generaci po roce 1968 až dosud Biĺak, Kolder a Indra. Osobně jsem kreslil jako puberťák křídou na zdi šibenice s jejich jmény. Zejména Biĺak byl terčem naší nenávisti. Čo bolo, to bolo. Dnes na tu úlohu svým ksichtem (bez jakýchkoliv narážek na fyziognomii) aspiruje doktor Pavel Rychetský, bývalý komunista, později převlečený za socana, nyní v taláru "nestrannosti", jenž bývalým politikům vůbec nesluší.
Má ještě možnost zachovat si tvář a rozloučit se s ksichtem kolaboranta. Historie neodpouští.
PS Doufám, že ani prezident Klaus si nenasadí Dubčekovu masku zlomeného člověka.
