Nejde jen o amnestii, tu považuji jen za poslední kapku v déletrvajícím procesu. Je škoda, že státník, který se mohl zapsat do historie, závěr své kariéry v posledních třech letech nezvládl.
Nezastírám, že Klaus je politikem, k němuž mám názorově nejblíže; s jedinou výhradou: Kdyby tak slova následovaly i činy...
První vážné zklamání se týkalo toho, že se nechal uštvat k ratifikaci Lisabonské smlouvy, kterou jsem komentoval už 5. listopadu 2009 v článku „Kterak Klaus promarnil příležitost“. Tam mj. píšu:
„Býval by se mohl stát jedinou silou, která by sjednotila národovce, konzervativce, velkou část liberálů, autentické pravice i tradičně orientovaných občanů. Býval by mohl zcela rozvrátit jistoty dělby moci a rozdělování prebend, na něž si zvykly zejména dvě velké strany, tyjící ze svého antagonismu. ... Klaus býval mohl nadějným způsobem rozčeřit zahnívající poměry nejen v Česku, kde by býval volbám navrátil smysl, ale i v EU. Tam býval mohl zasít semínko, které by snad bývali přihnojovali nejprve toryové, ale býval by tím i pro ostatní nastolil otázky, jež si nikdo ve svatém integračním zápalu neklade. ... Klaus mi upřel satisfakci vidět tváře Barrosa, Sarkozyho a ostatních symbolů rigidní EU v situaci, kdy by někdo rozkolísal jejich neblahé záměry. Už zase jsou na své koleji vstříc neodvratnému zahnívání. ... Vítejte ve Svazu...z něhož bude cesta dlouhá a trnitá, jak je tomu vždy, když schází odvaha a rozhodnost uchopit šanci za pačesy.“
Co jsem napsal před více než třemi lety nebudu rozmělňovat dalšími komentáři, protože si za tehdejšími slovy stojím. Nebudu taky komentovat další méně významné záležitosti, u nichž jsem s prezidentem Klausem nesouhlasil; třeba když podpořil Tymošenkovou zrušením své účasti na setkání státníků na Ukrajině a nevetoval třeba registrované partnerství a podporu obnovitelných zdrojů. V té souvislosti často uplatňoval pokrytecké „nepodpisy“ místo jasného veta, jež paradoxně využíval u méně významných zákonů.
Tentýž farizejský přístup použil i při propuštění nehoráznosti jménem církevní „restituce“. Tady nějaký „nepodpis“ vnímám jako fatální selhání a vlastně i zbabělost. Byl to přece on, kdo původně mluvil o církvích jako o spolcích zahrádkářů. Ale zejména propuštěním tohoto zákona legalizoval korupční počínání dua Nečas – Kalousek, kteří se nejen opřeli o hlasy trestně stíhaných poslanců, ale „uplatili“ Šnajdra, Fuchsu, Tluchoře i Peakovou funkcemi (trafikami) ve státním sektoru.
Dále to nebudu rozvíjet, protože jsem tak aktuálně učinil v článcích: „Falešný „nepodpis“, jímž Klaus pohrdl místem v dějepisu“ a „Falešný a prázdný? Bohužel i Klaus!“. Jen jsem si uvědomil, že už to není náhoda. Z prostoru mezi slovy a činy se stále častěji vytrácely zásady a byly nahrazeny bohužel falší.
Právě to mi nejvíce vadilo u Klausova předchůdce Havla. Ten nevěru vydával za lásku a žvásty salónního levičáka a kosmopolity-internacionalisty za pravdu. Klaus by řekl „falešná slovíčka“ a měl by pravdu.
Jenže Klaus sám se neubránil stejné falši. Vzpomeňme, jak glorifikoval svého největšího ideového soupeře Havla při smutečních obřadech. Jistě, musel jako hlava státu zachovat dekorum a pietu. Ale Klaus přidal i nadbytečná „falešná slovíčka“, jimž se nedalo věřit. Zcela se to prokázalo, když nedávno pochválil Hájkovu knihu „Smrt v sametu“, kde je Havel vykreslen jako ztělesnění lži, nenávisti a slouhy samotného Satana. Klaus o knize řekl:
„Kniha je skvěle napsána a je nemilosrdnou politologickou a sociologickou kritikou současného postmoderního, postdemokratického, postpolitického světa a jeho hlavních protagonistů. Autorovu kritiku historické role Václava Havla (nikoli všechny Hájkovy, v této souvislosti použité expresivní a nadsazené výrazy) v podstatě sdílím“.
Nic proti tomu. Ale lavírování Klause je prostě havlovské. A to jsem ještě netušil, že současný prezident vypointuje celou záležitost vyhlášením částečné amnestie, kterou u Havla tolik – a oprávněně! - kritizoval.
U vědomí tragického výběru kandidátů na prezidenta nechci, aby má kritika Klause vyzněla příliš radikálně. Stále je v bídě naší politiky jedním z nejlepších, ne-li nejlepším. Ale nekritický obdiv si nezaslouží ani on. Bohužel, konec svého úřadu poskvrnil – podle mě – zbytečnými kaňkami.
A tak i poslední Klausův novoroční projev vyzněl tak nějak mentorsky, akademicky a naprázdno...
