Ta severská sebevražedná krátkozrakost je ohromující. Možná bychom si měli připomenout, kdo u nás tohle kolektivní šílenství propaguje. Jsou to socialisté, ovšem toho extrémně levicového ražení.
Obloha plná hvězd,
modré moře, kam dohlédneš,
země pokrytá květinami,
co si přát víc?
Společně budeme žít,
jako sestry a bratři,
malé děti duhy
a úrodné půdy.
A někteří okrádají mladé,
posílají je do války,
někteří okrádají ty,
kdo přijdou po nás.
Obloha plná hvězd...
Ale řekněte všem dětem,
a také každému otci a matce,
ještě máme šanci,
sdílet naději na zemi.
Obloha plná hvězd...
Takové prvoplánově idealistické a kolektivistické kýče si pamatuji z dob, kdy nás komunistická strana vedla ke světlým zítřkům. Podobně patetické budovatelské „umění“ mi bylo vždy odporné a cítil jsem k němu vždy to nejhlubší opovržení. Možná v padesátých letech – těsně po válce – mu podlehla část společnosti, toužící naivisticky po lepším světě. Ve stínu těchto plamenných písní o soudružství, lepším člověku a krásné zemi patřící všem se však odehrávala ta největší zvěrstva.
Později lidé prohlédli to pokrytectví a podobné škváry živořily na festivalech politické, vojenské nebo sovětské písně. Mi to evokuje poměry v husitském Táboře nebo v horší podobě dnes v KLDR. Také na mě dýchne atmosféra vymývání mozků, jak se uplatňuje v různých sektách. Před manipulované masy se postaví nějaké utopické vize, které mají zastřít tvrdou realitu. Nejzhoubnější to je, když se takto začne ohlupovat mládež (dříve pionýr či SSM).
Nechci Breivika obhajovat, určitě neměl právo vraždit. Ale dovedu se vžít do odporu, jaký cítil k socialistické mládeži, která se účastnila vymývání mozků na ostrově Utoya. Komunisté a socialisté mají ambice vychovávat občana. Od mládí se před lidi staví rádoby ušlechtilé cíle, jako jsou dnes „politická korektnost“ a ochrana životního prostředí, aby pod těmito hesly byli snadněji ovladatelní.
Boří se při tom osvědčené tradiční zásady a nahrazují se buď utopickými nebo dokonce kontraproduktivními schématy. V prvém případě jde o popírání etnického nebo náboženského původu některých společenských problémů a také o stírání rozdílu mezi pohlavími, ve druhém případě jde o negativní efekt, jaký má alarmismus ve spojení s environmentalismem na životní prostředí. Dá se říci, že jde o nebezpečnou zpupnost, kdy člověk pod heslem „poručíme větru, dešti“ se pokouší obejít přírodní zákony. Samozřejmě, že takto vznikají jen škody a cíle dosaženo nebude, přesto nebo právě proto, že zdánlivě bohulibé cíle jsou zneužívány k tomu, aby posvěcovaly jinak nepřijatelné prostředky.
Ze severských zemí se šíří naivismus a fanatismus, který povede k zaostávání a bezbrannosti Evropy. Kolektivismus tohoto typu jsme si už na rozdíl od západní Evropy zažili, takže bychom jej měli považovat za návrat na slepou cestu. Nedá se nic dělat, ale evoluci nestimuluje nějaká falešná láska pod centrální kuratelou, ale konkurence, soutěž a diverzita. Jestliže evropskou civilizaci ohrožuje masivní imigrace, neměli bychom nad tím zavírat oči, zejména, když má charakter kulturně-civilizační diverze.
A některé problémy si vyrábíme sami. Necháváme se zbavovat svobody, která je motorem pokroku. Někdy to je opravdu do nebe volající. Jako drobný příklad uvedu, ač sám nekuřák, běsnění proti kuřákům. A když jsem se dočetl, že stejně se bude postupovat i proti e-kuřákům, kteří se chtějí své závislosti zbavit, zůstává mi rozum stát a stoupá adrenalin. Prý obojí kouření má negativní výchovný efekt na mládež...
Budeme mládež licoměrně „chránit“, aby se pak nedokázala ochránit sama? Budeme pro ně zřizovat ostrovy Utouya, kde je budeme krmit posektářsku falešnými hesly a pokleslým „uměním“?
U nás je představitelem takového ultralevicového pominutí smyslu Petr Uhl (viz můj článek Petr Uhl vážně onemocněl hypertrofií "politické korektnosti").
A ze Švédska se řítí další fantasmagorie. Björn Ulvaeus, bývalá hvězda skupiny ABBA, chce zrušit peníze a zakázat hotovostní platby. Nevím, jestli si uvědomuje, jak by Velkému bratru usnadnil úlohu, kdyby veškerý platební styk musel být bezhotovostní... jako v Utopii... v níž se to nějak zvrhlo... jako vždy.
