Pokud by prezident podepsal Lisabonskou smlouvu po poslední deklaraci o „české výjimce" z Listiny základních práv EU, musel by buď pozbýt logiku, nebo ztratit čest.
Ke konstatování v perexu se ještě vrátím. Teď si představme, že Ústavní soud Lisabonskou smlouvu posvětí. S touto hypotézou jako stoprocentně pravděpodobnou už „pracuje" celá Evropa. A propos, není to nedůstojné, degradující a potupné pro náš vrchol nezávislé soudní moci? Není to varovné a signifikantní?
A o které Lisabonské smlouvě bude soud jednat? O té, k níž daly souhlas obě komory Parlamentu, nebo o Lisabonské smlouvě, jak bude modifikována „českou výjimkou"? Nemělo by se jednání Ústavního soudu odročit a vrátit věc k projednání Parlamentu? Vláda - u nás ani v jiných členských státech - není kompetentní přijímat změny do mezinárodních smluv schválených Parlamentem.
Právní puristé samozřejmě namítnou, že Lisabonská smlouva bude platit ve znění, v jakém byla ratifikována v ostatních státech a u nás vpuštěna do ratifikačního procesu. Uvědomme si však, že v tom případě je i bez "irských záruk", které v opakovaném referendu umožnily revidovat původní irské NE a vystavit tak Českou republiku do role posledníčka, kterého je nutno popostrčit umělým sladidlem i bičem. Cukr jsem se neodvážil zmínit nejen proto, že je v kontextu EU pro nás velice pietní komoditou, ale i proto, že je pravý - na rozdíl od slibů.
Ale potom totéž platí o „českých výjimkách", jež nikdo podobně jako ty irské neratifikoval. Není protiústavním trikem takto vynucovat ratifikaci? Není pak prezident za hejla? Co Česká republika vlastně získala, že by měl najednou se spokojeným mroukáním podepsat?
Nezískala vůbec nic. Je to velmi chabý argument pro to, aby prezident podpisem neztratil tvář. Do přijetí Chorvatska, kdy se mají výjimky ratifikovat, zbývají dva až tři roky. Za tu dobu mohou sudetští Němci mít dostatek prostoru uplatnit své žaloby, které si vzal prezident Klaus jako hlavní argument proti ratifikaci. Nehledě na to, že Paroubek a Štěch už plánují, jak nás o tu výjimku připravit. Nebude to poprvé, kdy si podřezáváme vlastní větev. A EU nám k tomu ráda bude nápomocna.
Tak k čemu byl vůbec celý ten bruselský cirkus? Jestli prezident Klaus podepíše před ratifikací těchto změn ve všech státech, stal by se bohužel klaunem tohoto spektáklu a ze svých původních námitek by učinil frašku. A nemohu si pomoci. V půběhu projednávání před Ústavním soudem je podobné lavírování neústavní.
Vraťme se ke konstatování v úvodu. Václav Klaus použil tato silná slova:
K „irským zárukám", což se teď vztahuje i na nás: „Je to pro mě úsměvné a hlavně nedůstojné. Protože ta kvadratura kruhu, která vzniká v EU, v Bruselu a u které české předsednictví tak vehementně a intenzivně asistuje, je podle mého názoru nedůstojná. My všichni víme, že kvadratura kruhu není možná, nicméně přesně o to se pokusily tyto země. Říkat na jedné straně, že se tím dnešním slibem nemění nic na Lisabonské smlouvě, je hloupost...Ač je ve smlouvě napsáno, že zdaleka všechny země nebudou mít svého komisaře, tak teď se najednou slibuje, že budou. Každý normální člověk, žáček první třídy, ví, že to je změna Lisabonské smlouvy a že ji někdo slibuje. Takže je to změna."
Ke schválení Lisabonské smlouvy v Senátu: „Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme. Toto odmítám. Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor."
Viděl jsem to stejně. A máte pravdu, pane prezidente. Nemůžete si to dovolit. Už proto, že jste prezidentem suverénního státu. Už proto, že byste se nezachoval v souladu s Ústavou, podle níž jste zavázán jednat v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím, které jste výše vyjevil. A také proto, že byste neměl zklamat důvěru všech, co Vám deklarovali podporu. Bylo by opravdovým paradoxem, kdybyste se stal hrobařem samostatného státu, jehož vznik jsme přednedávnem spolu s Vámi s nadějí slavili.
