Vynechejme eurofanatiky, těm není pomoci. Ale pak je tady skupina lidí, jíž je třeba neúnavně otvírat oči. Ti vycházejí ze špatné interpretace faktu, že svět se globalizuje, a z ideologického klišé, že když se co nejtěsněji nepřimkneme k EU, zachvátí nás Rusko.
Strašení Ruskem
Nejdříve bych se vypořádal s druhým argumentem, protože Rusko je pro mnohé velmi účinný strašák. Mějme ale na paměti, že jsme v NATO a že samotná EU by vojensky Rusko stejně nezadržela. Neměli bychom se bát spíše sjednoceného Německa, jehož síla v rámci Evropy stále roste, a to i díky poměrům v EU?
Kdo chce strašit komunismem, tomu bych odpověděl hned dvěma protiargumenty. Zaprvé, není to právě EU, která nás zaplavuje socialistickými přežitky, internacionalismem, byrokratickým balastem, oklešťováním demokracie a zužováním prostoru osobních svobod? V putinovském Rusku se na rozdíl od EU žádný socialismus nepěstuje.
Zadruhé, komunismus, který nás postihl, byl velmi škodlivý a zhoubný, ale ve srovnání s ním byly důsledky německého fašismu pro nás ještě tragičtější a ničivější. A nezapomeňme, že bez fašismu (a nacismu) by u nás prokletí komunismu ani nenastalo. Poválečné rozdělení Evropy, kdy jsme spadli do sovětské zóny, bylo přímým důsledkem německé agrese. Zánik první republiky, jehož můžeme jen litovat, nezpůsobilo Rusko, ale především německá dobyvačnost (o selhání dnes tolik glorifikovaného Západu nemluvě).
Rusko v žádném případě nechci glorifikovat. Ale strach z něj není na pořadu dne. Nejen proto, že nás dnes navíc od něj odděluje další velmi loajální člen EU a eurozóny Slovensko. Avšak jakékoliv obavy z Ruska nejsou vůbec aktuální. Co by měly říkat postsovětské republiky? Naopak bychom měli své hospodářské svazky – i jako bezpečnostní faktor – posilovat nejen z Ruskem, ale i Čínou a celou skupinou BRICS, jež na rozdíl od EU skýtá předpoklady dalšího růstu.
Tuto kapitolku bych ukončil odkazem na svůj předešlý článek: „Nevhodné do kaváren: Hranice integrace. Mezi Mitrovicou a Vesmírem“, v němž se snažím teoreticky podložit evoluční fakt, že každé sjednocování má své meze a že vždy budou zákonitě existovat i decentralizační tendence.
Jaká hrůza nás čeká a nemine?
Tady není třeba teoretizovat. O to jsem se už také pokusil v článku: „Až se svalíme, bude euroval zhoubný. Co podcenil Pavel Páral“, který však reagoval hlavně na Zemanův podpis ESM. Chudší státy v eurozóně dopadnou špatně, protože společná měna bez solidárních transferů do vyrovnávání hospodářské úrovně vždy povede k rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Ty bohatší státy, zejména Německo, také na to nakonec začnou doplácet, protože budou mít aktiva v nesplatitelných pohledávkách.
Takže v tom, co nás čeká, můžeme být konkrétní. Je jen otázkou času, kdy náš stále rostoucí státní dluh nakonec přivede Českou republiku pod kuratelu známe akční trojky: EU, ECB a MMF. A věřte tomu, že to není otázkou žádných škrtů, ale otázkou propojení slabších a silnějších ekonomik, kdy zisky z většiny domácích zdrojů poplynou do zahraničí. Malou překážkou tunelování ČR už je jen naše koruna a ČNB. A tak už se protlačuje bankovní unie, která jakoukoliv ochranu znemožní.
Copak to může někdo nevidět, pokud nemá ideologické klapky na očích? Nemusíme spekulovat ani fantazírovat, stačí se podívat, jak dopadly země, které se kvůli společné měně předlužily dříve než my. Takové Řecko a Kypr už si nevládnou. O všem podstatném pro život jejich obyvatel rozhoduje výše zmíněná „trojka“. Má je v hrsti prostřednictvím dlužních úpisů.
Dokonce v mocné Itálii se podařilo implantovat kolaboranta Montiho, který teď ovšem prohrál volby kvůli nenávisti občanů. Barroso prý prohlásil, že Itálie nepotřebuje volby, ale reformy. Zase ovšem podle střihu „trojky“.
Španělsko je na tom snad ještě hůře. Dokud nemělo euro, slibně svou úroveň dotahovalo na úroveň bohatých států, což dokládal i tehdy posilující kurs pesety. Po zavedení eura se začalo rozvracet bankovnictví a růst nezaměstnanost. Ta dnes činí přes 26%, u mladých lidí dokonce 56%! Španělsko je velký stát, ale brzy i ono bude vydáno na milost a nemilost „zachránců“.
Řecku už nepomůže nic, jsou jim ordinovány takové „kapky“, po nichž pacient zemře dříve, než by se mohl uzdravit. Jsou v bezvýchodné situaci a tak šermují dokonce válečnými reparacemi vůči Německu. O Kypru se dá říci něco podobného. Inovace spočívá jen v tom, že EU tam předvedla, že se nezastaví ani před konfiskací vkladů. Místní parlament a vláda je ovšem také pro srandu králíků. Zčerstva pod nátlakem schválili, co předtím odmítli. Ostatně to už je po opakování irského referenda o Lisabonské smlouvě vžitou metodou EU.
A nově tady je kauza Portugalska, které také spadlo do dluhové pasti a má zadání seškrtat pět miliard eur. Avšak ústavní soud odmítnul čtyři z devíti položek, zejména plány na omezení příplatků pro důchodce a státní zaměstnance a na snížení plateb nemocenské a dávek v nezaměstnanosti. „Trojka“ však trvá na svém. Nakonec se ukáže, že Portugalsku vládnou věřitelé, proti nimž bude růst domácí nenávist.
Jak to může skončit? Dobré řešení už neexistuje (shrnutí zde). Že jde o systémovou příčinu, už nejen o rozežranost jižanů, nově potvrzují i aktuální problémy Nizozemska. Chvalme tedy korunu, která nám dopřává dodatečný čas k zásadnímu rozhodnutí nenechat si zlomit nohu jako Vašek, jenž šel s pány na led. A opakuji, že samotné škrty nás nezachrání, jak dokumentují případy již postižených členů.
Kalousek s Nečasem jistě nezasluhují náš respekt, že by jakkoliv přispívali ke zlepšení naší situace. Ale je to slabý odvar toho, co budeme zažívat, až budeme pod kuratelou nikým nevolených byrokratů a finančníků. Měli by si to uvědomit i prounijně naladění levicoví voliči. Opravdu už mají za hranicemi přinejmenším řeckou, kyperskou i portugalskou laboratoř, do níž se vyplatí nahlédnout, kam to všechno vede.
Pak jakékoliv demonstrace proti vládě za úroveň penzí, dávek, zdravotních i jiných služeb nebo naopak za snížení nepřímých daní nebude mít absolutně žádný efekt ani smysl. Leda by museli demonstrovat s německým pasem v Berlíně.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
