Impérium si uštědřilo úder. Polsko už ví, že je provincií. Prezident Kaczyński poslal svůj nejdůležitější vzkaz ze záhrobí. Dal razítko na své euroskeptické názory. Otevřel Polákům oči, jak to je s váhou tohoto čtyřicetimiliónového člena v Evropské unii.
Na pohřeb, který nebyl jen tryznou za prezidenta, ale představoval pro Poláky i národní tragédii, přijel z představitelů EU jen Jerzy Buzek. Tento polský předseda Evropského parlamentu si samozřejmě dokázal cestu zorganizovat, zůstal však sám. Když připočteme, že chyběli i vrcholní představitelé především těch států, které jsou motorem integrace, zejména Německa a Francie, jedná se o čitelné a urážlivé poselství.
Všechny Kaczyńského pochybnosti, týkající se Lisabonské smlouvy, nemohly mít takový účinek, jako toto gesto. Alibi, které evropským politikům vystavila islandská sopka, je nedostatečné. Kdyby zemřel někdo z protagonistů novodobého impéria, ostatní by se na pohřeb vydali třeba na koních, jak tomu v historii bývalo. Dnes sice mají všichni tito představitelé pohodlné, rychlé a bezpečné limuzíny s právem přednosti, leč oni dali najevo, kdo je tady pán a kdo je kmán.
Mistrně toho využili představitelé Ruska, a to jak Putin, tak Medvěděv, který se pohřbu zúčastnil. Dá se dokonce věřit, že jejich účast, již projevili, byla upřímná. A to je druhý přínos, který mohl dát Kaczyński Polsku až po smrti. Ačkoliv zemřel jako připomínka sovětského vraždění, tak jeho smrt prolomila ledy. Změnila se v jakousi očistnou katarzi komplikovaných vztahů mezi oběma národy. Kdyby nic jiného, ruská podaná ruka může znamenat novou kapitolu v dějinách obou zemí.
Poláci měli aspoň možnost se přesvědčit, kde mají v Evropě přátele. Evropská unie a její hegemoni prokázali, co pro ně znamená nějaký provinční prezident a jak je to s tou falešnou sounáležitostí. My můžeme poděkovat prezidentu Klausovi a dalším našim představitelům, že Česká republika vyjádřila důstojně a citlivě účast pro zármutek našich sousedů. Příznačné je, že euroskeptici tady integrátorům z velkých zemí nastavili zrcadlo. Ukázalo se, že respekt k hodnotám přátel znamená více než nějaké umělé svazky a falešné vize.
A není to první takový důkaz. Řecko je dalším příkladem, jak to s tou solidaritou ve skutečnosti je. Ano, každý stát by měl zodpovídat za své štěstí. Ale pak mu musí zůstat vlastní měna, aby mu zůstaly i příslušné nástroje. Je vidět, že v nouzi nikdo nemůže spoléhat na EU. Tak proč se u tohoto vědomí vzdávat proboha kompetencí ve prospěch této instituce, která k uzurpovaným pravomocem nepřebírá také odpovědnost?
Už „válka“ o ovládnutí finančního sektoru v EU mezi Francií a lodýnskou City ukázala chatrnost potěmkinovských základů této instituce. Eroze bude samozřejmě neodvratně pokračovat dál. Faleš nakonec vždy vyjde najevo.
A mohl být lepší příklad než absence EU na polském státním pohřbu? Kdo si myslí, že Poláci zapomenou, je naivní. Buďme rádi, že Češi se aspoň symbolicky vyčlenili z toho falešného spolku, abychom mohli stavět na skutečných přátelských vztazích dvou blízkých - i když tak různých – národů.
Evropa musí zůstat pestrá.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
