Jsem synem České země

Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu! / Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. / Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš! (Viktor Dyk: Země mluví) // Nejsem nacionalistou. Nikomu neupírám práva podle národnosti nebo podle rasy. Ale ať ani mi nikdo neupírá právo na vlast. Mou vlastí není Svět, Západ ani Evropská unie. Já jsem Čech.

Tohleto jsem, možná pateticky, musel napsat tváří v tvář zlehčování vlasti. Musíme si uvědomit, že za ni umírali naši předkové a my nemáme právo s vlastí zacházet jinak než jako s nejcennějším dědictvím. A to pomíjím trauma, že my starší jsme se cítili být nejen Čechy, ale i občany Československa. Takovou vlast nám odkázali naši otcové a dědové po roce 1918.

Bohužel totiž je módní tvrdit, že to je zastaralé cítění, a pohavlovsku se cítit světoobčany nebo aspoň Evropany. Chyba lávky! Je to matoucí ideologie, která z nás nejen má udělat blbce, nýbrž nám vzít i to nejcennější. Ano, někdo má letní dům v Portugalsku, jiný zase létá do Paříže na večeři nebo do Londýna za nákupy. Chápu, že se jim tam líbí. Ovšem drtivá většina lidí bude celý život odkázaná na rodnou hroudu. Jsou šťastní doma a ne nadarmo se říká: Všude dobře, doma nejlépe. Tito lidé mají skutečný vztah k zemi, milují každý strom nebo ptáčka na své zahradě. A mají pravdu, říká se přece: Bližší košile než kabát.

Když jde do tuhého, vždy platí hierarchie: rodina, město, stát. Všichni jsme svým způsobem patrioti. Vždyť na tom je založeno i sportovní fandovství. Každý nejvíce drží palce, pokud má v reprezentaci člena rodiny, ale všichni držíme palce státní reprezentaci. I když vyskytly se i hlasy, že to je gladiátorský přežitek, nakonec vždy je s vítězstvím českých barev spojena obecná nespoutaná euforie. A vzpomeňte si na politiky, i ty světoobčany a Evropany, jak se rádi s úspěšnými sportovci  předvádějí a přihřívají se na jejich slávě, mnohdy i v národním dresu nebo pod státní vlajkou.

Mýtus, že vlastenectví není moderní, je pouze legendou pro občany malých zemí, kterou nám tak rádi vštěpují právě politikové, kteří zrazují národní zájmy. Všimněte si, že velké státy otevřeně mluví o národních zájmech, snad nejupřímněji USA. V EU se vedou bitvy o každý hlas, aby pak velcí a lidnatí mohli převálcovat ty malé a hloupé. Pěkně bez válek nám řeknou, co „demokraticky" odhlasovali politikové, které ani nebudeme znát, natož abychom je volili. Pár našich kolaborantů se však přitom bude mít dobře na úkor zájmů své země. Bude to ještě stát, nebo gubernie? Že to je některým mladým z porevoluční generace už jedno? A to je právě ten zločin!

Vyrůstali v prostředí ideologie, že je jedno, komu co v Česku patří. Zajímavé je, že Němci i Francouzi si tzv. rodinné stříbro umí chránit i státními intervencemi, naši globalizátoři jsou však papežštější než papež. Už se nemluví o vývozu zisků do daňových rájů ani o tom , že fabriky se pak časem stěhují stále více na východ a na jih.

Myslíte, že je Indiánům jedno, kdo dnes vlastní Ameriku? Myslíte, že původní Austrálci by se připojili k názoru, že nárok na svou zemi je přežitkem? Proč my bychom měli naletět na pohádku, že v Schengenském prostoru jsou nějaké státní hranice přežitkem? Uvědomte si, že většina válek se vedla o území a v tomto směru se historie opakuje a bude opakovat (viz třeba Kosovo - zde). Ještě zákeřnější to je, jestliže to dnešní mocní zkoušejí bez válek. Nedejme se zmást cizími zájmy a domácími vlastizrádci. Už nám pomalu i přepisují historii a nebude dlouho trvat, půjde-li to tak dál, že budeme učit ve školách naše děti podle německého dějepisu.

Jak napsal Viktor Dyk:

Nezahynu, věčna jsem,

ale žít budu s trapným úžasem:

kterak jsi zapomněl dědičný na díl?

Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?

Jak možno kletý čin provésti vědomky?

Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?

Všechny, kdož čekali na třetí část článku o Havlovi (zde a zde) musím uklidnit, že se připravuje. Ale ono to souvisí, což?