Když jsem se dozvěděl o udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii, hned mi blesklo hlavou totéž, co prezidentu Klausovi. Jen slovo „žert“ bych nahradil slovem „ironie“ nebo „výsměch“. Hned poté mě napadlo něco podobného, co kolegu Olšera, totiž že se chudák Nobel obrací v hrobě. A třetí titulek mi sebral Jan Polanecký, když v té souvislosti vzpomněl na Hitlera.
Pak jsem si však uvědomil, jak pokrytecké je to nejen s připisováním zásluh Evropské unii, ale i s mírem samotným. Je to pár let, co dvě sta kilometrů od nás umíral personál v televizi, pacienti v nemocnicích, děti ve školách a na hřištích, cestující ve vlacích a v autobusech, procházející na mostech, pracující v továrnách a lidé v domovech pod tříštivými bombami a uranovou municí.
Ano, mluvím o agresi proti Jugoslávii a o velké křivdě vůči Srbům. Dá se dokonce říci, že státy EU, jako Německo, Itálie a Rakousko tento konflikt vyprovokovaly nebo alespoň podněcovaly. Tady se o trvalém míru vůbec nedá hovořit. Nelze zapomenout na uloupené Kosovo, ale ani na dodnes nepotrestaná zvěrstva, jako byly vraždy kvůli tělesným orgánům, která pokračovala i po skončení války a vlastně dosud zcela neskončila.
Precedent „Kosovo“ vyprovokovalo i občanskou válku v Gruzii a posléze bleskovou válku mezi ní a velkým evropským hráčem Ruskem. O své se nejen mírovými prostředky hlásí Baskové a začínají se ozývat i Katalánci ve Španělsku a Benátky v Itálii. K tomu všemu přispěla i dluhová krize v EU způsobená měnovou integrací. A mohli bychom pokračovat. Nevím, jestli se dá nazvat mírem Turecká okupace velké části Kypru...
Takže s tím mírem to není tak horké, respektive někdy je to horké až příliš. Kdosi tady na blogu iDnes budovatelsky zvolal, že 67 let míru není tak málo. Zapomněl, že ani tehdejší Evropské společenství fakticky neudělalo nic proti okupaci Československa v roce 1968. Ale i ten pochybný mír si nemůže za těch 45 roků po válce připisovat EU. Naopak, zajišťovala jej bipolarita a parita NATO a Varšavské smlouvy, tedy studená válka. Tehdy by žádná válka v Jugoslávii nepřipadala v úvahu. Avšak už 22 let trvá nejistota vyplývající z velmocenských zájmů sjednoceného Německa.
A Evropská unie je jen nástrojem války jinými prostředky. Německo s Francií zbytku Evropy de facto říkají: Vzdejte se (suverenity) a nic se vám nestane. My už se mezi sebou později popereme o kořist. Pokud se nepodvolíte, mír v Evropě nebude. Tohleto temné vydírání přece nemá odvrátit agresivní choutky Česka, Bulharska nebo Portugalska. Máme se „spojovat“ s těmi, kdo jinak nepřímo hrozí válkou, jelikož tu vidí jako alternativu EU?
Kdybychom předali v roce 1938 „dobrovolně“ kompetence Hitlerovi, taky by v tu chvíli žádná vojensky vedená válka nebyla. To ovšem neznamená, že by se jí dalo vyhnout. Je vždy jen otázkou času, kdy konflikt vyvře ještě s tragičtějšími následky. A tak tomu může být i s šíleným projektem Sjednocené Evropy. Sjednocení pod nátlakem v zájmu údajného míru je vždy nakonec zdrojem války.
Že EU tuto cenu dostala právě nyní, kdy se zmítá v největších problémech, svědčí o aroganci dnešních mocných, jejichž dlouhé prsty už zasahují i do výborů pro udělování cen. Prostě NWO na pochodu...
Když se ovšem podíváme, jací vrahouni už tuto cenu v minulosti obdrželi nebo na ni byli navrženi, nemusíme EU vůbec závidět. Hodí se mezi ně.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
