Je teď v módě oponovat prezidentovi i tím, že chce naše občanská práva ukrátit tím, že nás připraví o dobrodiní Listiny základních práv Evropské unie. Nepoučenému by se to tak mohlo jevit, ale je tomu právě naopak.
Všimněte si prosím pozorně už názvu. Není v něm nic oprávech občana, ale Evropské unie! Je to v příkrém rozporu se zájmy individua, který je esenciálním nositelem svrchovanosti, a v protikladu s principem subsidiarity.
Aby nebylo žádných pochyb, dovolím si ocitovat z Wikipedie: „Subsidiarita (z lat. subsidiaris - pomocný, podpůrný od subsidium - pomoc, podpora) dnes obvykle znamená princip subsidiarity, politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům...Princip subsidiarity je tak prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv."
Evropská unie naproti tomu ze subsidiarity udělala heslo, které má obhajovat co nejvyšší míru odevzdání svrchovanosti nejen suverénního občana, ale i suverénního státu na EU, což je právě v rozporu se smyslem subsidiarity. Prostě další stupeň je třeba „nakrmit" kompetencemi a právy právě na úkor státu a v konečném důsledku na úkor nezadatelných základních práv občana. Pro ten účel vymysleli dokonce pojem dělené suverenity, což je trik kamuflující centralistické tendence, jdoucí proti smyslu subsidiarity.
Doložme to ještě jednou citátem z Wikipedie: „Svrchovanost (též suverenita) je právo vykonávat neomezeně moc na území státu, které náleží každému nezávislému státu. Svrchovanost znamená, že politický subjekt (například stát, kraj, obec, někdy občan) rozhoduje s konečnou platností a závazně o svých záležitostech. V některých demokraciích svrchovanost vychází ze suverenity každého jednotlivého občana (princip subsidiarity), což je jedním ze základních politických práv, ve vyspělých demokraciích zaručených ústavou.
Je jasné jak facka, že nás někdo opíjí rohlíkem a ještě nám k tomu pěkně před lapením zpívá. Já nebažím po Listině základních práv EU, která je neodmyslitelně propojena s lisabonským jhem. Kdybych to měl vyjádřit lapidárně a s jistou nadsázkou, tak by mi stačilo, kdyby do mého života nestrkal nos nikdo, koho si tam sám nevpustím. Samozřejmě respektuji, že nemohu žádat svobody, jejichž absence by mi přinášela menší újmu než by mému okolí způsobilo jejich uplatňování.
Už samotný stát, když se utrhne ze řetězu, je v tomto smyslu velmi nebezpečným ohrožením individuálních svobod. Ale superstát, ten představuje další stupeň nejen ohrožení, ale i ztráty svobod. Už třeba nikdy po „Lisabonu" české volby neovlivní zásadní věci, snášející se na naše hlavy jaksi vis maior z Brusele.
Naposled si vezměme na pomoc Wikipedii, protože EU je vlastně laboratoří komitologie, před níž svými zákony varoval Parkinson: „Historická zkušenost říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí a Parkinson formuluje vzorec pro nekompetentnost, kde hlavní proměnnou je počet účastníků schůze. Jak roste počet ministrů, klesá schopnost vlády rozumně rozhodovat, a při počtu »někde mezi 19,9 a 22,4« schopnost rozhodovat zcela mizí." Kolik že je členů Evropské komise? Kolik že je členů Evropské rady?
Takže já chci své svobody a EU nechť si nechá svá práva, aniž mě jimi zatěžuje a omezuje. Velmi mě děsí, že vzniká na bázi „občana EU". Moje práva budou natolik rozmělněná, že nebudu mít vlastně žádná. Nebo jen tolik, kolik jich okamžitě nabude přistěhovalec, který dostane povolení pobytu v jiné členské zemi. Pak má hned právo se usadit v Česku, ať je to Afričan z Itálie nebo ze Španělska či muslim z Francie (prý jsou na to už kvóty stanovené Komisí) a dokonce i hlasovat ve volbách do obecních zastupitelstev.
Nesouhlasím už s preambulí, kde je pateticky uvedeno, že: „Národy Evropy, vytvářejíce mezi sebou stále těsnější unii, se rozhodly sdílet mírovou budoucnost založenou na společných hodnotách." Nesouhlasím s tím, že demokracie se mi vzdaluje zdánlivě nevinným ustanovením: „Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjadřování politické vůle občanů Unie." Nechci se vzdávat svých svobod ve prospěch lidnatých zemí.
Nesouhlasím ani s pozitivní diskriminací, jak je například vtělena do ustanovení, že: „Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví." Nesouhlasím s pasarelami, obcházejícími ratifikaci mezinárodních smluv a naši Ústavu. Nesouhlasím, aby Soudní dvůr Evropské unie mohl rozšiřovat na základě širokého výkladu tzv. „politik Unie" kompetence EU na náš úkor.
Nesouhlasím s tím, aby tento politicky ustavený soud byl nadřazen českým soudům. Uvědomme si, jak politicky takové soudy rozhodují, což nejlépe ilustruje Mezinárodní trestní tribunál v Haagu, stranící jedné straně jugoslávského konfliktu. Ten ostatně vyprovokovaly Německo, Itálie a Rakousko plánem na rozbití Jugoslávie. I když dnes bývalá prokurátorka tohoto soudu píše knihy o zabíjení Srbů kvůli prodeji orgánů, tyto procesy se nekonají nebo byly zastaveny. Tak to jsou ta „práva" pod mezinárodním dohledem, kde jde pouze o spravedlnost vítězů. A tady se někdo snaží zvrátit bez boje výsledky dvou světových válek a nebrat přitom v potaz ani závazná stanoviska OSN.
Bylo by toho hodně, co vnímám jako útok na své svobody. A euronadšenci a eurofanatici se mi snaží namluvit, že to je pro mé dobro. Tady mě napadá alegorie svobodného zvířete, které lákají na „výdobytky" zoologické zahrady. Holt jsou někteří, jimž stačí slíbit větší klec.
