Postižených, kteří se dokážou se svým handicapem srovnat, si velmi vážím. Myslím, že sám bych to těžko dokázal.
Normální vozík by prezident Zeman asi ani nezvládl.
Jejich „normálnost“ ve smyslu toho, jak je přijímá společnost, tedy důstojnost, na níž má právo každý člověk, by však neměla být postavena na abnormální vztahovačnosti. Ublíženectví a hysterie je s důstojností právě na štíru.
Jsem přesvědčen, že prezident Zeman se nechtěl ani v nejmenším invalidů nikterak dotknout, když řekl, možná málo diplomaticky: „Upozorním ho, že pokud bych ho jmenoval premiérem, tak bude muset počkat, protože to je poněkud důstojnější záležitost, kterou nemohu řešit z invalidního vozíku“.
Nikdo mi nemůže podsouvat, že bych měl zrovna Zemana rád, ale tady mu Rada zdravotně postižených svým požadavkem na omluvu křivdí. Určitě prezidenta ani nenapadlo, že by si to mohl někdo vyložit neuctivě. Opravdu to je za hranou vztahovačnosti.
Postižení sice mají na jistou přecitlivělost právo, ale takovými nepřiměřenými reakcemi právě svou důstojnost trochu sami a zbytečně zpochybňují. Důstojnost jim totiž nikdo ani vzít nemůže.
Měli by mít trochu pochopení i pro nás v tomto smyslu zdravé. To, co postižení dokáží snášet bez ztráty důstojnosti, pro nás ostatní může být limitujícím faktorem. To my jsme ti slabí, kteří mají obavu, že u dočasného upoutání na invalidní vozík, s nímž se tolik nesžili, ztratí část své důstojnosti. V této nezvyklé situaci teď je prezident Zeman, navíc v náročné funkci a pod dohledem médií. V žádném případě to nepřisuzujeme těm statečným, co zvládají svůj osud na vozíčku čtyřiadvacet hodin denně.
Proto bych prosil, aby postižení ve vlastním zájmu prokázali stejnou velkorysost jako prokazují statečnost. Bude jim to slušet víc. Rada zdravotně postižených by se neměla vyčerpávat takovými planými gesty, ale měla ještě zvýšit své úsilí, aby stát zlepšil jejich materiální podmínky právě v zájmu co nejdůstojnějšího života. V tom jsem plně na jejich straně.
Neodpustím si ještě jednu poznámku. Začínáme žít v podivném světě nedůvěry, kdy mnohdy normální chování je chápáno jako útok na pohlaví, rasu, víru nebo nějakou menšinu. Vezměme si požadavky bláznivých feministek, které požadují i zásahy do ustálených pravidel českého jazyka nebo sem zavlékají cizorodé strašáky typu harašení. Člověk aby žil v neustálých obavách, aby někoho mimoděk neurazil.
Kam se poděl humor, nadhled a velkorysost? Jako by to všechno semlela politická „korektnost“. Byl bych rád, kdyby postižení žádnou hysterickou menšinu nekopírovali. Nepotřebují to. Úctu a obdiv normálních lidí přece mají.
