„Intelektuálové“ plivají na sport, na vlast, na úspěch i na radost

Je to pořád stejná pseudointelektuální parta, která ze svých rádoby výšin kalí jakýkoliv čistý pramínek. Daří se jí v kalné vodě „politické korektnosti“, poraženectví, malomyslnosti, devótnosti a kolaborace.

K tomuto textu mě inspirovala diskuse pod mým předchozím článkem.

Vztah ke sportu

Je pod jejich úroveň. Jedna bláznivá dáma mudruje, že po sportu nezůstávají žádné hodnoty. Fanoušci mají být jen pořvávající neurvalci. Sportovci jsou podle ní povrchní a nekulturní. Mrazí prý z dětí v rodinách postižených sportem. Jsme údajně jednoduchý národ, jako by ostatní národy nefandily svým. Nejen ona to dává do kontrastu s kultutou a vědou.

Sport je ale fenomén možná významnější než kultura. Kultura není objektivní (souvisí se subjektivním prožitkem) a může mít často blízko ke komediálnosti (v negativním významu) či k bulvárnosti. Sport učí fair play, zatímco kulturní svět je mnohem špinavější, hlavně ta tvář obrácená k masám.

Vede k cílevědomosti, pěstuje vůli a zrovna hokej třeba podněcuje ke kolektivnímu duchu. V rekreační a výkonnostní podobě má nezanedbatelný vliv na zdraví, což je samo o sobě velkou hodnotou. A u dětí se jedná přímo o prevenci proti negativním aktivitám a třeba drogám, kterými se umělci tak často a rádi inspirují.

Nevidím vůbec žádný rozpor mezi vědou a sportem. Naopak. Mnoho skutečných kapacit si rádo sportem hlavu vyčistí. Kdosi zalitoval, že neurochirg při operaci mozku nezažije žádný aplaus jako úspěšní sportovci. Abych to odlehčil, tak řeknu, že tomu chirurgovi nikdo nestrká hokejky do zákroků, ani nedostane bodyček. A je spousta jiných zaměstnání, kde lidé dosahují vrcholných výkonů a nikdo jim netleská. Nejde přece o ovace. Je zbytečné hledat zbytečné rozpory.

Vztah k vlasti

Prý za pár desítek let budou diváci šílet při zápase Kanada – EU. Tak tady jde o mnohem vážnější a nebezpečnější úlet. Zde už se jedná o propagaci velmi neblahé utopie, která malým státům, které jí podlehnou, může přivodit nenapravitelné škody.

Je to na pováženou. Přirozená národní hrdost je vydávána hned za nacionalismus. A to vše podepřeno multikulturalismem vytváří šílenou chiméru kontinentálního národa a bezbřehého kosmopolitismu. Probíhá to však v režii těch, co si své národní zájmy dobře chrání a posilují, právě na úkor těch malých, které infikovali „politickou korektností“, integrační mánií a jakýmsi masochismem bezvýznamnosti.

Nedejme si národní hrdost nikým pošpinit, ani ve sportu. Národ, jazykově etablovaný, je po rodině druhou nejpřirozenější komunitou v konkurenčním prostředí. Každý šimpanz ví, že jeho tlupa je nástrojem k přežití. Když mu v tom někdo brání, vezme klacek do paže. Na druhé straně tato konkurence, rozmanitost a diverzita je motorem evoluce a zárukou aspoň minima demokracie.

Dám příklad. Před hokejovým finále si můj mladší syn vlastnoručně namaloval českou vlajku. Dal si ji k televizi a prožíval zápas se zaujetím, jakého jsou schopni právě jen puberťáci. Když vlajka, která byla na obyčejném listu papíru, spadla, políbil ji a vrátil něžně na místo. Nebyla v tom žádná nacionální agresivita, jak to nepřejícníci často vykreslují. Byla v tom láska. Vyhrkly mi slzy do očí.

Vztah k úspěchu

Tito lidé ve své horlivé mesiášské zaslepenosti si dokážou jen sypat popel na hlavu. Všem se omlouvat i za jejich hříchy (viz Havlova omluva Němcům). Straší nás globalizací a naší nemohoucností. Přitom sami nejvíce přispívají k syndromu neúspěchu.

Náš národ je tady stovky let. Přežil dobré i zlé, ale nikdy v poměru ke své velikosti nepatřil mezi ty bezvýznamné, neúspěšné, nekulturní nebo zlo šířící. Buďme na to hrdí. Předkové za existenci českého národa pokládali své životy. Nemám strach, že bychom byli nekonkurenceschopní. Česká invence, improvizace, kreativita a flexibilita je toho zárukou. Jen si musíme udělat pořádek doma mezi svými pappenheiskými.

Vztah k radosti

Lidé, které jsem kritizoval, z nás vysávají jako upíři i radost. Bez zdravého sebevědomí, hrdosti a sebeúcty je každá radost jen částečná. Nedejme se o ni připravit! Proto si prožijme ještě pár dnů eufórie i z toho hokeje.