Málem by tomu člověk uvěřil, že eurozóna nemá na slanou vodu. Média sčítají státní dluhy jednotlivých zemí celé sedmadvacítky a docházejí k astronomickému číslu kolem 240 biliónů korun.
Jenže: je to méně než zadlužení USA, které se už z krize vymaňují a jejichž zadlužení je vyšší řádově o 10.000.000.000.000 Kč oproti celé EU!
Ale to není všechno: V USA se jedná o externí zadlužení, zejména vůči Číně, s níž mají dlouhodobě pasivní obchodní bilanci. V EU je situace diametrálně jiná. Ještě v roce 2009 měla jen eurozóna přebytek ze zahraničního obchodu ve výši v přepočtu kolem 405 miliard korun! V loňském roce došlo ke schodku zahraničního obchodu eurozóny v zanedbatelné výši 5 miliard korun. V kumulaci bude obchodní bilance eurozóny přebytková!
Tak kde se berou ta astronomická čísla dluhů? Tady se účelově sčítají hrušky s jabkami, tedy závazky s pohledávkami. Kumulují se totiž křížově vnitřní dluhy všech zemí, jak si vzájemně uvnitř eurozóny státy půjčovaly u interních věřitelů (viz graf v 1. příloze). Kdyby se jednalo o Spojené státy evropské, ty by nebyly zadluženy externě, ale u interních soukromých investorů (spekulantů se státními dluhopisy).
A jsme u kořenu věci. Stávající poptávku po těsnější politické integraci vyvolává poptávka po internacionalizaci dluhů. Jinými slovy: Kdyby měli Řekové, Portugalci, Španělé nebo Italové své dluhy splatit, zjistilo by se, že se mezinárodní lichváři přepočítali, protože půjčovali nezodpovědně těm, od nichž se pohledávka nedá vymoci. A tak se najednou hodí, aby se prostřednictvím eurovalu či půjček pro MMF poskládali i ostatní členové EU. Tento pokus právě kulminuje. Najednou se operuje solidaritou.
Trik spočívá v dovršení přechodu EU ke Spojeným státům evropským. A tady vězí ten paradox: kdyby už dnes existovaly, o žádném externím předlužení by nemohlo být ani řeči! Pohledávky jsou veskrze soukromé a s výjimkou dlužníků do nich nikomu nic není.
Představte si eurozónu jako společenství vlastníků bytového domu. Jsou to naoko dobří sousedé a tak si vzájemně půjčují. Navenek to vykazují jako dluh celého společenství, i když externě nikomu nedluží. Pak ti bohatší z věřitelů budou chtít na předlužené sousedy poslat exekutora. Ale bude to v situaci, kdy už je pohledávka tak vysoká, že je nevymožitelná. Tu je napadne do dluhu zapojit sousedy z vedlejších nemovitostí. Vy máte vilku vedle a oni po vás před příchodem exekutora chtějí, abyste částečně přispěli a částečně cizí dluhy zaručili, aby se spekulanti ze společenství vlastníků vedlejšího domu dostali ke svým rizikovým pohledávkám. V opačném případě vás vydírají nedozírnými následky. Stačí se upsat, že to Merkelová se Sarkozym zařídí. Stanete se novými členy společenství vlastníků – bohužel vlastníků dluhů – a napříště vaše majetkové poměry budou určovat tito dva zástupci lichvářů.
To je celá idea dluhové krize. Je sice pravda, že dlužníci žili nad poměry, ale je zastupovali nezodpovědní politici, kteří si kupovali čas na vládnutí. Ještě více nad poměry si však žily finanční instituce, které nezodpovědně půjčovaly a výnos z úroků jejich majitelé a manažeři probendili. Teď žádají po vedení věřitelských zemí, aby prostřednictvím EU – nikoliv však prostřednictvím jejich demokratických institucí – zajistili splacení neefektivně vynaložených dluhů. Podařilo se jim do vedení ohrožených zemí instalovat trojské koně (Papadimos, Monti), kteří mají za úkol to ze svých spoluobčanů vyždímat. Jedna italská ministryně se z toho rozplakala v přímém přenosu.
Největšími věřiteli eurozóny tedy není Čína, USA nebo někdo jiný, ale Francie, Německo a Velká Británie (viz graf ve 2. příloze). Proto se nechce při řešení těchto dluhů angažovat (na rozdíl od zadlužení USA) Čína ani Rusko a nabízejí směšné částky. K rozvoji této nerovnováhy napomáhalo euro. Od zavedení eura pasivní obchodní bilance dnešních “hříšníků“ vůči třeba Německu akcelerovala až na čtyřnásobek. Věřiteli nejsou ani tak přímo státy, ale jejich banky. O ty se teď hraje. Například Société Générale chce předčasně stáhnout z naší Komerční banky 6 miliard korun splatných až za pět let. Na všech frontách působí „exekutoři“. Vylučovací žalobu si můžete podat u Merkelové se Sarkozym.
Levičáci pořád v EU vidí něco na způsob Socialistické internacionály. Jenže ona to je internacionála finančníků, kteří mají politiky na špagátu. Jde o další úroveň přerozdělování od nejchudších k bohatým. Začíná to na úrovni států, aby se ti chudí poskládali bohatým na to, co už ty nejchudší státy nezvládnou zaplatit. A protože se jedná o státní dluhy, jejichž nositeli jsou občané, konečné přerozdělení spočívá v tom, aby se stovky miliónů všech občanů států EU poskládaly na desítky nejbohatších finančníků.
Tolik o podstatě legendy o solidaritě, soudržnosti a sounáležitosti EU. Už víte, proč a pro koho je třeba zvýšit DPH a další daně? Už víte, na koho se budou skládat postižení, nemocní a staří lidé?
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
PS Aby nedošlo k omylu: Některé státy eurozóny jsou předlužené. Ale tyto dluhy jsou "kryty" pohledávkami uvnitř věřitelských států eurozóny.
