Pokud by byl prezidentem zvolen nějaký rádoby konsensuální mediátor bez vlastního názoru nebo bez vnitřní síly jej hájit, jako jsou Švejnar, Fischer nebo P. Sobotka, logicky by to vyvolalo poptávku po politickém vůdci. Klaus – a musím přiznat, že před ním i Havel – svou osobností eliminovali nebezpečí bezbřehého stranického diktátu.
Slabý prezident – předpoklad i atribut komunismu
Demokracie je sice založena na soutěži politických stran, ale jsou okamžiky v dějinách, kdy se může snadno zvrhnout. Pohříchu se to stává tehdy, když je v čele státu slabý prezident. Na případné diktátorské ambice vítěze voleb je totiž slabý prezident, jenž vidí svou úlohu v obrušování hran, krátký. Zrovna jsme měli výročí „Vítězného února“, které to dokládá. Všechno proběhlo podle demokratických procedur, ale prezident s náturou kapitulanta selhal.
V dětském věku mi vrtalo hlavou, když Antonín Novotný a po něm i jeho nástupci byli titulováni jako „první (později generální) tajemník KSČ a prezident republiky“ (v tomto pořadí!), co je pro stát více. Formálně by to měl být prezident republiky, ale prakticky se jednalo o postavení šéfa vedoucí strany, která si uzurpovala takto i funkci prezidenta. V Sovětském svazu funkce prezidenta vůbec nebyla (předsedu Nejvyššího sovětu neberu), než ji pro sebe zřídil Gorbačov. Ale u nás se tuto tradici neodvážili narušit ani komunisté.
Když byl prezident přívažkem stranické funkce, evokuje mi to dobu totality. Naopak, silný prezident, kterého nemá na drátkách žádný generální tajemník, je pro mě symbolem demokracie. A obráceně, když prezident je poddajný, povolný, oportunistický a konjunkturalistický, tak si stát koleduje, aby toho nějaký generální tajemník nebo ambiciózní stranický kádr autokraticky zneužil. Od prezidenta takové nebezpečí nehrozí, je přece jen limitován Ústavou.
Prezident jako ústavní hlava státu
U nás prezident požívá větší úcty, než mu Ústava dává kompetencí. Zasloužil se o to hlavně prezident T. G. Masaryk. Proto velmi záleží na tom, jakou autoritou prezident disponuje. V kritických okamžicích se může opřít o neformální stránku své moci. Nesmí to být bábovka, která jen tlachá o nějakých kompromisech a kulatých stolech. Musí umět bouchnout do toho stolu a uplatnit devizu veřejné důvěry i vážnost instituce hlavy státu.
Dělají chybu ti, co se stále ohánějí parlamentní demokracií a snižují roli prezidenta u nás. I Ústava je napsána volně tak, aby umožňovala mimořádné kroky prezidenta v mimořádných situacích a respektovala postavení hlavy státu. Ne, nejsou to žádná vrátka k autokratickému počínání, ale zároveň Ústava i tradice nechávají prostor, aby prezident nebyl jen kladečem věnců.
Slabý prezident přispěl i k nástupu fašismu
Nejsme kancléřskou republikou jako Německo, jak často veřejnosti předhazují zastánci ceremoniálního prezidenta. A vezměme si – po českém poučení z komunistické historie – i poučení z německého nástupu fašismu. A ejhle, také tam měli slabého prezidenta Hindenburga, který jmenoval Hitlera říšským kancléřem, ačkoliv k němu choval despekt (což bylo vzájemné).
Příznačné je, jakým způsobem byl nyní vybrán nový prezident Německa, jímž se stal evangelický pastor Gauck. Politici si vybrali křoví a nominaci mu sdělila do taxíku kancléřka Merkelová. Tento slabý prezident v pozici maňáska může předznamenávat, co se v Německu může stát, až úřad opustí umírněná Merkelová, a to v situaci, kdy Německo aspiruje na vedoucí úlohu v rozvrácené EU.
Švejnar – typický kultivátor lokajského kapitulantství
V sobotním Právu jsem četl rozhovor se Švejnarem, který si kopnul do Klause slovy, že „nepotřebujeme destruktivního provokatéra a směšného všeználka“. Doplnil, jak on by se radil, opíral o Senát i nevládní organizace, vedl dialog, moderoval, kultivoval a nacházel konsensus. Typický člověk, který by se hodil na vedení nějakého semináře, ale který absolutně nemá dispozice hlavy státu.
Nebezpečí takových lidí tkví v tom, že budou moderovat i debatu s militantními komunisty, s fašisty a nebo i zežloutne, když bude mít navrch Čína. Dokazuje to i svým lokajským přístupem k EU. Bohužel, totéž se dá říci i o většině ostatních kandidátů.
A při stavu naší justice, která velké ryby nechává plavat, ale bagatelní přečiny kriminalizuje, je dobře, že prezident je nadán institutem milosti, který by s kontrasignací ztratil smysl. Prezident je také člověk a dá-li někdy milost někomu, kdo si to nezaslouží, svět se nezboří. Ale útok na prezidentské milosti ze strany socialistů i některých ostatních politiků je pro mě neomylným indikátorem, že jsou nezbytné.
A tak si přejme, aby se naším prezidentem nestala šedá myš.
-------------
PS Pro přemýšlivé čtenáře, kteří si nechtějí zahlcovat své vnímání pouze politikou, aktuálně doporučuji článek zpochybňující kampaň proti neutrinům, předstihujícím světlo: „Einsteinovi pohrobci vrací úder nevinným neutrinům aneb Intriky“. Myslím si, že kdyby žil Einstein, tak hloupé dementi by se nikdo ani neodvážil publikovat.
