Lisabonská smlouva by měla být co nejdříve pohřbena. Jako nemrtvá by nám ještě dlouho mohla pít krev.
Kdo nezmoudří ani po výprasku
Po eufórii z vítězství rozumu v Irsku se vzápětí začaly naplňovat ty nejhorší obavy. Euroinženýři a eurobyrokraté dali na srozuměnou, že si svou hračku dobrovolně z rukou vzít nedají. Místo aby pochopili, že tady není vůle ani společenské podmínky pro takové nebezpečné experimenty kontinentálního významu a že musí slevit ze svých předimenzovaných ambicí a elitářských vizí, tak chtějí svůj projekt za každou cenu proválcovat. Místo, aby hodili zpátečku, uznali realitu a smířili se s méně ambiciózní evolucí nadnárodní kooperace, tak s plamenným zrakem šílených revolucionářů dávají na jevo, že půjdou dál i „přes spáleniště a přes krvavé řeky".
Příznačné je, že ihned po fiasku Lisabonské smlouvy vydaly Francie a Německo společné prohlášení s výzvou k pokračování její ratifikace. Za prvé to svědčí o tom, kdo se nejvíce cítí ohrožen ve svých hegemonistických plánech. Za druhé to je projevem neúcty - hraničící s urážkou - k hlasům irských voličů. Za třetí je to dokladem, jak vážně se bere názor menších členů. Za čtvrté je to nepoučitelná snaha neustále slepovat rozbitou euroústavu. Za páté je to snaha měnit pravidla uprostřed hry, kdy společný projekt musí být jednoznačně přijat všemi členy. Za šesté je to ukázkou kabinetní politiky, jež se sama usvědčuje, s jakou přezíravostí by v případě získání právní subjektivity nakládala se zájmy subjektů, jež by na ni v dobré víře delegovaly nejen část své svrchovanosti a suverenity, ale i důvěry. Za sedmé je to manifestací ignorantství a zpupnosti, jak s ohledem na historické zákonitosti, tak s ohledem na signály současnosti.
Nechápat nebo nerespektovat, že násilná integrace už narazila nejen v Irsku, kde se tak stalo podruhé, ale i předtím v samotné Francii a v Nizozemsku, to chce opravdu velkou dávku arogantní despocie. Přemalovat euroústavu, ponechat obsah, přičemž formu zvolit tak, aby se tvářila, že nemá podléhat národním referendům, ale jen devótním a korumpovatelným politikům, to už je podvod na občanech vůbec, bez ohledu na jejich postoj k integraci. Ale pozor, nejde tady už jen o integraci, ale o federalizaci, centralizaci, jež hrozí diktaturou byrokracie a ztrátou svobod. Je to paradoxní, protože na svobodách byla původní myšlenka společenství založena.
Evropa musí zůstat pestrá aneb Kdo si přeje uniformitu
Motivace občanů, kladné i záporné, jsou různé. Rovněž národnosti mají specifická očekávání. Socialisté mají tendenci ke třídnímu spojování napříč státy. Posilovat svůj vliv bez ohledu na státní hranice samozřejmě mají v genech i nadnárodní korporace. Byrokrat samozřejmě vidí vrchol své katiéry v co nejvyšším celku. Do toho vstupují různé zájmové organizace, především církve, ale na druhé straně i mezinárodní zločin. Největší zájem na integraci jako rozšíření manévrovacího prostoru mají jen úzké vlivové skupiny.
Drtivá většina občanů, která neparticipuje přímo na nějaké vyjmenované skupině, však má nejrůznější představy o uspořádání, jež by jim zajistilo co nejvyšší kvalitu života. Jejich názory jsou individuální, lze však vypozorovat i národní preference. Ti, co vidí záchranu v co nejvyšší integraci na bázi EU, se tak musí ztotožnit s cíli nějaké výše uvedené zájmové skupiny, která však jejich zájmy vůbec nezastupuje nebo jen naoko. Jsou tak jen obětí propagandy. A tak levičáci budou žehrat, že EU patří byznysu a bankám. Pravičáci budou EU spílat pro její socialistické tendence. A všem společně bude vadit nová třída byrokratů a z toho vyplývající korupce. A všichni budou mít pravdu. Je to prostě projekt pro „elity" (v pozitivním i negativním smyslu slova). Pro ostatní je nejvyšší hodnotou právě ta svoboda v různosti, která je součástí osobní i národní identity.
Byl to právě předchozí režim, který individualitu potlačoval, a z toho pramenilo i zaostávání. V nových společenských podmínkách není možné udělat stejnou chybu. Různost je třeba chápat jako předpoklad pokroku, který nelze naplánovat shůry. Všechno, včetně myšlenek, podléhá konkurenci. Ukáže se to vždy v nějaké rozhodující situaci, kdy to nelze překrýt momentálně módní ideologií. To se ukázalo právě v oněch několika referendech o podobě EU. Nejsme naštěstí sjednoceni myšlenkově, zájmově ani kulturně, abychom mohli uvažovat o podobném stupni integrace. Kdo to nechápe a chce zlomit násilím, nebo jen předstírá slepotu, tak odmítá nejen objektivní realitu, nýbrž i subjektivní pocity obyvatel Evropy. Vzkazům doby je třeba pokorně naslouchat, ne je zpupně ignorovat. Tento nesoulad se může dlouhodobě latentně akumulovat, nakonec však dojde zákonitě ke dramatickému zlomu. V takových okamžicích vypukají revoluce nebo války. Odstředivé tendence nelze bagatelizovat.
Hlavní proud je chiméra, v izolaci není Irsko, leč „Lisabon"
Výše uvedená rizika by si měli uvědomit všichni „ratifikátoři", kteří chtějí tvrdošíjně dokončovat zkrachovalý proces. Jejich motivace je velice licoměrná, chtějí vystavit Irsko do ofsajdu. Už jednou se jim tam podařilo kombinací ústupků a výhrůžek zvrátit opakováním referenda původní NE. Nyní vědí, že opakovat referendum by nebylo napodruhé příliš reálné, zvláště při relativně vysoké účasti voličů, ale o to agresivnější nátlak můžeme očekávat. Budou se ohánět jakýmsi „hlavním proudem" a dělat odpadlíky z každého, kdo by se do něj poslušně ihned nesešikoval. Neberou jaksi v úvahu, že onen „hlavní proud" není podložen vůlí občanů, vyjádřenou v referendech, ale jen vůlí servilních politiků. Z hlasu lidu měli strach jako čert z kříže. Ratifikaci chtěli a chtějí protlačit pokoutně a za jakoukoliv cenu.
Naši politikové by vůbec nemuseli mít žádný strach, že bychom se hned nezařadili do šiku ochotných. Za prvé, největší kus práce už udělali Irové. Za druhé, když to nepůjde po zlém, budou eurobyrokraté rozdávat ústupky. Všimněte si, že by nám mohl laskavě zmírňovat podmínky ten, na něhož jsme sami delegovali určité pravomoci. Je to stejně paradoxní, jako by mohl mandatář s plnou mocí komandovat svého mandanta. Ale tak má právě fungovat EU po „Lisabonu"! Ale za třetí, ani v dalších zemích po fiasku v Irsku to už nebude tak bezproblémové jako před ním. Ukázalo se, že císař je nahý a jeho nové šaty jsou bludem. Velice jsem zvědav na Velkou Británii, kde kromě poliků velkou podporu vidět nelze.
Když krachne nějaký politický projekt, bývá dobrým zvykem, že na to doplatí svou politickou kariérou jeho strůjci. Eurobyrokraté se však tváří, jako by s nimi bylo všechno v pořádku. Jen by to chtělo vyměnit občany některých zemí. Nepřipomíná vám to něco?
O problematice jsem psal zde, zde, zde, zde a zde.
