To je záchranný plán, jak si jej představuje Německo a Francie. Sarkozy jde ještě dál. Společné peníze chce utratit na záchranu francouzských bank.
SarkoM - rakovina Evropy
Zatímco Barroso tváří v tvář krizi eurozóny blouzní o vyšší integraci Unie, reálné kroky připravují Merkelová se Sarkozym. Kdo uměl číst mezi řádky Lisabonské smlouvy, musel takový trend očekávat. Dnes je směšné, jak mě někteří eurofilové „školili“ technikáliemi, bagatelizujícími vývoj, kdy rozhodování bude zcela přeneseno z úrovně států, nikoli už jen na nadnárodní struktury, ale přímo na to, jak se dohodne Německo s Francií.
Možnosti jednotlivých států něco vetovat, jsou zcela chimérické, nehledě na to, že servilní vlády a parlamenty budou riskovat i nevoli vlastních voličů, než by si to rozházely „nahoře“. Vazalský přístup tak můžeme dnes a denně v realitě sledovat. Malí členové svými zástupci (u nás Nečas a Kalousek) klidně budou i protizákonně vystavovat nekryté záruky za cizí dluhy. Prý to nemá alternativu.
V této situaci považuji za drzost, že se začíná hovořit o dalších změnách Lisabonské smlouvy, vedoucích k ještě větší integraci. Řeč je dokonce o společných daních a o právu EU (čti Německa a Francie) zneplatňovat státní rozpočty členů. Oni chtějí pacienta v kómatu léčit větší dávkou toho, co chorobu způsobilo. Nazval bych to principem hyper-homeopatie. Jsou to prostě šarlatáni a diletanti.
Kdyby Řecko mělo drachmu, tak daleko by to nedošlo. Domácí měna by postupně devalvovala a problém by nedosáhl takových rozměrů. Společná měna s jednotnou úrokovou sazbou však znemožnila Řecku reagovat způsobem, který by krizovému vývoji bránil ekonomickými mechanismy. Jen blázen (ekonomický diletant a šarlatán) to mohl nevidět předem.
Měli bychom se tvrdě distancovat od problémů eurozóny, i když už podle stávajících regulí na ně tak či tak doplatíme. Ale snaha Sarkozyho zachraňovat francouzské banky z evropských peněz by měla i euronaivistům ukázat, do čeho nás ti horlivě zanícení integrační utopisté namočili. Slušné slovo na ty exkrementy nenacházím.
Momentálně jde o to, z Řeků vysát maximum, aniž by došlo k lidové vzpouře, která by mohla být nakažlivá, a přitom nenechat padnout vlastní lehkomyslné banky s toxickými aktivy. A tak se bude na jedné straně odepisovat část dluhů (Řecku až 60%), na druhé straně rekapitalizovat banky z evropských nebo ze státních peněz, ovšem tím pádem taky na úkor dalšího státního zadlužení. Angažovanost zadlužené Belgie v bance Dexia je toho příkladem. Ačkoliv to má blízko ke znárodňování, dluhy se jenom přelévají.
Kde jsou všechny ty peníze? Sloužily politikům k uplácení voličů a bankéřům k rozmařilému životu bez osobní zodpovědnosti za podnikatelský neúspěch. Zaplatit to budou muset zase občané. A mezi občany to bude jako mezi státy: Ti chudí nezaplatí nic, protože nemají z čeho. Ti nejbohatší utečou se svými penězi do jiného „kasina“, které momentálně není v ohrožení. Zaplatí to zase střední vrstvy.
Snad jim otevře oči, že už nebudou dostávat složenky jen od Kalouska, ale v Bruseli se už vypisují další.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
